Blog - JEF

Středa 22. června 2016

(přepadly mě dnes v noci horečky, což se pak v průběhu dne muselo řešit mým převozem na specializované oddělení, vše se začíná stabilizovat, jen doufám, že se toto mé psaní nebude jevit jako „psaní z horeček“ – nahrávka na smeč stoupencům „přímé demokracie“ a „mladé levice“) vynořila se mi na Facebooku diskuse na podivné téma – „hřích“, ptá se prvopočáteční tazatel: „Ze všech stran slýchám, hřích, hřích, hřích, co ale je hřích? Může ho někdo definovat? Je hřích jenom záporný, nebo i kladný?“ no, já to sice neslýchám „ze všech stran“, ale možná právě proto jsem si dovolil stručně reagovat – prosté „vědomé překročení zákonů Božích“, kde se ztrácí pojem hříchu, ztrácí se pojem dobra i zla, vše končí v relativnu, ale v něm se žít nedá, G. K.

Úterý 21. června 2016

často si říkám, co bych dnes dělal, kdyby mi bylo dvacet, jakými cestami bych šel, čemu bych věřil, po čem bych toužil, svůj život jsem nějak začal vědomě řídit ve svých devatenácti letech, když jsem se vrátil z Anglie, pár měsíců po ruské (sovětské) invazi a následné okupaci mé země, vědomě, protože jsem i za ten nedlouhý čas Anglii i Skotsko trochu poznal, i přátelskou pohostinnost obyvatel, ale nemohl jsem nevidět, že přesto přese vše budu stále a stále „pákistánec“, který není ve své vlasti, se svou vlastí v dobrém i zlém, s čímž bych žít nemohl („pane, na to, že jste Portugalec, mluvíte výborně anglicky!“), kde jsou ty doby, někde se snad ještě uchovala jedna fotografie, kterou jsem si z Londýna přivezl, stojím na ní na dvorku jednoho městského kláštera a před sebou v obou zvednutých rukou držím poslední vydání zdejších novin, s velkou karikaturou Dubčekova „vyjednávání“ v Čierne pri Čope, kde naproti němu už stojí na sovětské straně do dálky seřazené tanky, bylo mi právě devatenáct, kamarád-černoch (může se to slovo ještě říkat?) mi nadšeně sděloval, že mě „viděl v televizi!“, při demonstraci, ve které jsem šel poblíž mladíků-Angličanů, kteří na ramenou nesli velkou rakev, na

Pondělí 20. června 2016

psal jsem onehdy na Facebook pozdrav Jiřímu Kuběnovi, básníkovi bítovskému, připomínající jeho osmdesátiny (narozen 31. května 1936, byla tehdy zrovna neděle Svatodušní, Josef Topol, víc jak o rok starší, se naopak narodil „na apríla“, 1. dubna, jako moje matka, říkávalo se o těch lidech, že nebývají v životě moc šťastní, tyto aprílové děti, má matka zemřela po těžké nemoci v nedožitých 56ti letech, Josef se se svým odvážným, s nádhernou sebeironií neseným životem vlekl déle, nepochybně také novější medicínské doby zde pomáhají, o čemž bych mohl svědčit košatě a bohatě svou vlastní zkušeností), tedy osmdesátiny Jiřího K., na něhož „společnost“ zcela kašle, a který tolik toho nese na svých bedrech, za „národ“ („co vlastně teď děláte, Mistře?“ ptal se kdysi J. K.

Neděle 19. června 2016

ještě o tom „bavení se“ o něčem, překvapil mě před několika dny v rozhlase náš velvyslanec při NATO (dřívější ministr obrany) Jiří Šedivý, který zastával pozici „mluviti“ o něčem či o něčem „diskutovat“, „bavení“ použil jednou ve smyslu bavení, kdysi voják-záklaďák, dnes politolog a vysoce postavený vyslanec země, uvažuju taky nad svým snad neadekvátním angažováním v „politických“ diskusích poslední dobou, není to vlastně proto, že jsem sám poněkud vojensky založen?

Sobota 18. června 2016

taky dávnou rubriku „Sestup a pád jazyka“ bych zde rád rozevřel, trápí mě ty věci neméně než dříve, i když jsou jiné, nová překvapení přinášejí, už není něco „nakonec“ nebo „závěrem“, všechno je „ve finále“, vzato z nějaké estrády? z televarieté? nevím, odkud na mě tyto deprese vystrkují rohy, objevuje se to prakticky v každém vyprávění lidí, kteří rádi „vyprávějí“, jistě tyto milé lidi nemůže ani napadnout, jak mě tímto klišé ubíjejí, tyto fráze, ustrnulá rčení, která kdoví odkud se objevila, bohužel svědčí o jisté duchovní lenosti, neúctě k jazyku předků, ke kterému se pro spěch doby už ani nevracíme, proč?

Pátek 17. června 2016

protože nepočítám s nějakým vydáním svých „sebraných spisů“ (už vyšly: před několika dny mi vzácný člověk, můj hlavní lékař-zachránce při mém pobytu na královéhradecké klinice, poslal na fotografiích vysoký štos tlustých složek mých lékařských záznamů mezi dubny 2015-2016 – váha 33,3 kg), předpokládám, že do tohoto obnoveného blogu budu vkládat i některé okrajově publikované, nebo nepublikované zcela, texty, na které třeba zrovna narazím nebo k nimž mě přivede nějaká všednodenní „nahodilost“ a o nichž vím, že už je nejspíš nikdy nikde nevyužiju, ne že bych necítil úctu a respekt k Petru Královi, ale vím, ať jsem napsal či napíšu v životě cokoli, že bych nějak podobně nedokázal vůbec se svým psaním zacházet, jako on pracuje při svých jistě obdivuhodných „souborech“, umořilo by mě to, ztratil bych chuť k jídlu, přestal bych zpívat, mluvit, žít, nic z toho nechci, budu pokračovat touto cestou, kterou jedinou – snad – jsem schopen garantovat, přátelé z revue HOST mi posílají každý měsíc jejich časopis, který mě udržuje ve „formě“ vůči současným literárním trendům („up to date“, jak už kdysi říkával pan J.

Dál cestou – čtvrtek 16. června 2016

psal jsem onehdy, že k blogu se už nejspíš nebudu moci vrátit, z obavy před opakováním, „osobním klišé“, únavností „stařeckého skuhrání“, či kdoví ještě kvůli čemu, hlavně jsem tím chtěl šetřit případné čtenáře, ale zjišťuju, že mě to stále láká, ta živost, tkvění v přítomnosti, ba v okamžiku, který stále ještě na tomto světě zažíváme, byli za mnou zde předevčírem přátelé z rozhlasu, rozhodli se uvést na těch svých neviditelných vlnách ukázky z knížky, která vyšla před časem péčí přítele Dana Podhradského, svazku mých počátečních blogů z r.

Jak jdou dny – Čtvrtek 25. září 2014

krásné, jeden vedle druhého, že ještě žiju, že ještě žijeme, den se zajisté krátí, nejen podzimně, i úběžníkem tohoto všeho snažení, mám zpoždění ve všem, ztěžka vyplňuju mezery v „úkolech“, které jsem si zadal, taky dneškem je potřeba žít, aby zítřek neunikl, a ten, jak známo, dosti bude mít na svém trápení, nevím, zda compjútrový svět člověku život zjednodušil, nebo zkomplikoval, každopádně zkrátil čas, znepřehlednil lidské vztahy, zmátožnil jeho fyzické bytování, snažím se ovšem ze všeho těžit dobré, dali jsme se na vojnu, nutno bojovat, v knize Job jsou slova povždy platná, „Militia est vita hominis super terram“ (Job 14, 1), „Život člověka na zemi je boj“, co dělám špatně, že přítel (nebo už knihu našeho přátelství zavřel?) T. P. mi výslovně mobilně-telefonní zprávou sděluje, abych mu nadále neposílal „noviny“? tedy noviny poutní, „Provodov“, který okupuje velkou část mého života, mého času, dává smysl dnům námahy i nicnedělání, na čem jiném mi více záleží? „noviny už mi prosím neposílej“, co tedy?

Dál cestou – Středa 9. července 2014

nestává se ze mne misantrop? člověk jako by stále se obracel proti člověku, jako by stále se obracel sám proti sobě, ničil se, deptal, tupil, ponižoval, ekonomika prý stojí na „automobilovém průmyslu“, proč? k čemu je to dobré? k čemu je dobrá ta gradující devastace prostředí, v němž žijeme, stále limitovanějšího, stále zasviněnějšího, proč jsme ve vleku toho děsivého automobilového popojíždění odnikud nikam? z mé země tranzit pro zboží, které nepotřebuju, krajina zjizvena betonovými pásy, stále širšími a stále delšími, kam? ekonomika mé země ale prý na tom stojí, jak vyjádřit svůj odpor? jezdím autem minimálně, většinou autobusem, který bývá poloprázdný, někdy též nějakým večerním vlakem, který bývá skoro prázdný, jak je to možné? moji zemi prý živí automobilový průmysl, a jistě hlavně vývoz toho svinstva, proč? k čemu já takovéto „projekty“ potřebuju? v jakém smyslu se těmito „ekonomickými úspěchy“ stáváme lepšími? jsem zhnusen, bojím se, zda nepadám do skutečného misantropismu, nakupuju levné jogurty, vedle mě debatuje dámička s desetiletým synem: „Karamel!

Dál cestou – vernisáž jednoho obrazu

Portrét Martina Jabůrka
(Brno, Sklep Skleněné louky, 28. 5. 2014)

Martina Jabůrka a jeho práci znám už řadu let. Vždycky jsem oceňoval, že svou tvorbou směřoval k životu, nikoli k technice pro techniku. Volil různá média projevu, od klasické malby, přes počítačově tvárněnou kresbu, po na míru šité objekty, třeba zrovna zde ve sklepení Skleněné louky. (Musel ovšem ten jeho „vánoční“ objekt být po vernisáži svěšen, neboť bujarost tehdejšího zdejšího publika negarantovala bezpečnost; ač povětšinou ne pyromani, vždy někde něco hořelo. Tehdejší provozovatelka klubu neriskovala.)

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 

Nejbližší akce