Blogy

Nun sag, wie hast du's mit der Religion?
Du bist ein herzlich guter Mann,
Allein ich glaub', du hältst nicht viel davon.
(Johann Wolfgang Goethe, Faust)

Dobrý muž se mě zeptal na cestu. Nesmím vám to říct, odpověďel jsem. Změřil mě laskavým pohledem a byl oslněn. Neřekl nic, spokojil se s odpovědí. Plný pochybnosti šel dál a podle chůze se dalo usoudit, že se už nikoho na nic ptát nebude. Smutně jsem se za ním ohlédl. Měl jsem mu říct pravdu? Věděl jsem, že zemře. Smrt na něj čeká na každé cestě, kterou bych mu ukázal Smrt. Kdyby věděl, mohl zůstat stát na místě. Zůstat stát na místě a záchránit se.

„Stůj,“ zavolal jsem za ním. Slyšel mě, ale protože jsem mu nepomohl, neodvážil se zastavit a šel dál. „Stůj,“ zavolal jsem hlasitěji, on zrychlil. Pak jsem jěště zakřičel. Vina mě mučila a on se rozběhl.

za vlast, za kvas, za slast
za vlast, za kvas, za slast
hyje hyje galaxie
hyje hyje galaxie
…
ať JÁ s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa
úžas ty krávo krasivij vij
not blasphemy but Saturday extasy …
boro continuo
sum sum šum korun kvetoucí lípy
khara khoto šum das Rauschen
bis die Vollendung des Zeitalters
trhliny v oblacích

výsek sekery sekrecí inside out
naruby
die Urtöne in Waldesgründen
na počátku
kousek sekundy
bylo slovo
podvěsek
a výsek se stal veřejným tajemstvím
pasekou tabu
kde se v planoucí záři Slunce se
rozpouští
sekretářka sekce zákusek
v pavučině kyseliny
pátěř se odlepuje od hřbetu
zásek sekaná sekačka
posekali sekají
vivisekce psychotické reminiscence

sprejer postříkal kostel
nápisem Vegan
chtěl navést lidi k zelenině
nový Luther postříkal kostel
symbolem vagíny
chtěl navést lidi na správnou cestu

kdo chce okrást Češky?
dcera Slováků
pusa spojená s USA
čísla nakažených klesají
vědci jsou zmateni

šlehnu
šlehnu si Sputnika
frčím
sem v pohodě
je mi dobře
je mi fajn
sem šílený
sem v pohodě
všechno je v pohodě

vytáhnu lajnu
Sputniku V noci
ve městě
v noci
na hajzlu
ve špinavý hospodě

už
už du
už pulzuju
je mi fajn
je mi fajn
ulítnu na Sputniku
vem mě s sebou
vošoustej mě Vostoku
vem si mě
nalož mě
ve tmě …

nalézám další starší (a taktéž v Měsíčních novinách Potulné akademie „Uši a Vítr“ publikovaný) text (I.), snad nebude na škodu jej – se značnými úpravami – uveřejnit i na tomto blogu; jako „tematicky blízký“ připojuju k tomuto i text nejnovější (II.) – před víc jak rokem přislíbený H. B. a teprve v posledních dnech sesmolený:

nedá mi to — čím dál tím víc lidí se doslova diví a pořád do mně pálí věty (otázky): „ty se pořád jen rozčiluješ“ – „co tentokrát?“ – „a ty sis myslil co?“ — ano, ano! rozčiluji se, jsem naivní, myslím si často jinak než oni, — ale z jistých (vnitřních) důvodu a ne jen-sebeúčelně-pro-pocit-nasrání — prostě si myslím, že věci a děje kolem nás by měly mít (byť neviditelný, ale přeci) v sobě mír a pořádek, jistotu (existuje nějaká jistota vůbec?), — nikdy jsem v tom neviděl ani nevidím (nějakou) nekalost — atd. — a když náhodou, pálím jako ze samopalu, tak jen pro to... (!) — mnohokrát lepší, než někomu rozbít hlavu židlí; rozčilování a vzteklost, rozčarovanost... je přirozená, je to určující rytmus — ne bezdůvodný; určující, — jsem od narození vzteklý — ale na nože bych nešel, pěsti budiž — mějme se rádi — konec hlášení

[dnes ráno jsem narazil na tenhle starší text (s datací 7. února 2019) původné otištěný v Měsíčních novinách Potulné akademie Uši a Vítr (březen MMXIX, č. 1903 Festival Spodních Proudů), vkládám:]

proč dělám to, co dělám, i když z toho nikdy neuvidím ani haléř a nesklidím ani masové pochvaly, a přitom se prý potácím z průseru do… odpověď je v tomhle případě snadná (i ne) — dělám to pro zpříjemnění a ulehčení neskutečné tíhy, tlaků (kterých je na jednu osobu tř. moc — křížů, které si s sebou každý vláčíme —, pro alespoň miniaturní radost — svoji i lidí, kteří s tím souzní (a ti, kteří ne, ti ať to ignorují, tak jak to činím já, když mi něco nezajímá či se mi to mnohdy neskutečně protiví); nedělám to profesionálně, nedělám to možná ani hezky, ba možná ani ne dobře, ale dělám to nitrem a snad i jakousi poblázněnou láskou k tomu všemu; tvořím skromně a tiše, jak pavouk své sítě (vskutku originální přirovnání), bez ohledů na úspěch či neúspěch u mas; bez nějaké naděje v (nesnáším to slovo) ocenění; neb kdo určuje co je úspěšné a co ne? lid už dávno ne —, lid, (bohužel!) většinová skupina zhýčkaná všemi povrchně krásnými věcmi — kdy každý tón či tah či slovo ladí, kdy faleš a nekonečné fasády z mejkapu, retuší atd. zakrývá vnitřní prázdnotu —, zkuste někdy vystoupit z toho kolotoče a zajít v přírodu a naslouchat jí, jejím obyvatelům a sledovat je, — toť jest opravdové umění a krása…

Nad ránem se dostavil následující sen. Byl jsem v lese. Předemnou se rozestírala svěří zeleň louky, která postupně přecházela do mokřiny. Slunce sálo v zenitu na šmolkově modré obloze. Na druhém konci louky hráli Stefania a Bruno. Loukou se rozléhalo ohlušující halali, ačkoli nebylo vidět žádné bedny ani zesilovače. Kromě dvojice muzikantů tam byli tři tanečníci – dva muži a dívka. Dívka na sobě měla červenošernou kostkovanou sukni. Jeden z dvojice mužů a dívka svými pohyby představovali lovce a laň či srnku. Druhého muže jsem si nevšíml. Lovec, kořist a jasně sexuální podtón.