Dál cestou – Středa 9. července 2014

nestává se ze mne misantrop? člověk jako by stále se obracel proti člověku, jako by stále se obracel sám proti sobě, ničil se, deptal, tupil, ponižoval, ekonomika prý stojí na „automobilovém průmyslu“, proč? k čemu je to dobré? k čemu je dobrá ta gradující devastace prostředí, v němž žijeme, stále limitovanějšího, stále zasviněnějšího, proč jsme ve vleku toho děsivého automobilového popojíždění odnikud nikam? z mé země tranzit pro zboží, které nepotřebuju, krajina zjizvena betonovými pásy, stále širšími a stále delšími, kam? ekonomika mé země ale prý na tom stojí, jak vyjádřit svůj odpor? jezdím autem minimálně, většinou autobusem, který bývá poloprázdný, někdy též nějakým večerním vlakem, který bývá skoro prázdný, jak je to možné? moji zemi prý živí automobilový průmysl, a jistě hlavně vývoz toho svinstva, proč? k čemu já takovéto „projekty“ potřebuju? v jakém smyslu se těmito „ekonomickými úspěchy“ stáváme lepšími? jsem zhnusen, bojím se, zda nepadám do skutečného misantropismu, nakupuju levné jogurty, vedle mě debatuje dámička s desetiletým synem: „Karamel! Fuj!“ všechno bere do ruky a zase vrací: „Aktýýýýývii nemají!“ a zase: „Karamel – fuj!“ jsem misantrop, když mě napadá jen: „Hladomornu na tebe, babo“? nebo dokonce misogyn? jdu po ulici, proti mně jde dvojí druh chodkyň: jeden píše do mobilního telefonu zprávy a nevnímá, co je kolem a před ním, ten druhý jde taky pomalu, hledí do výkladů, otáčí hlavu a na cestu nehledí, jsem snad misogyn? jaká to nechuť k takovémuto vnímání reality, jdu z nákupu, po té, co použiju všechno poživatelné, polovinu objemu zase vynáším do smetí, jdu ke komínkovým otvorům u Mahenova divadla, chci vyhodit taky papír nacpaný v jedné z mých igelitek, nejde to, protože zásobník pro papír je plný, nevím, zda to je jenom dnes, nebo zvláště dnes, kdy mám pocit, jako by se věci spikly, ale on se spikl člověk, člověk proti člověku, na každém kroku, v televizi o čtyřech vojácích zabitých při protiteroristické misi sebevrahem, jaký smysl lidského života? mého, tvého, sebevrahova? odcizení, cizota, chlad, Z. píše, že nějak „nedokáže žít“, má pocit, „že to nevydrží“, „všechno se vyčerpalo“, „trapnost“, „únava“, co napsat? prý „chce se mi žít, ale… jako bych nemohla“, musím něco napsat, povzbudit, i v tomto mém stavu, recept není, nakonec přece jen radím „činnost“, „práci“, „pohyb“, „pohyb je život,“ zní mi v uších slova, která ke mně dolehla – a doléhají stále jako tehdy – před rokem dvěma, vstávám, jdu, navzdoru tomu, že svět jako by se spikl proti všemu, čeho si cením, čeho si vážím, čím ještě dokážu dýchat, žít, cítit, ne, nemůže být tak zle, probírám se starými obrázky, na jednom je Ecce Homo, člověk přece nemůže být rozdělen sám proti sobě, v této víře znovu sedám ke stroji, který mi automaticky opravuje „mne“ na „mě“, zuřím, jen stěží se zdržím kleteb, obtížně opravuju v jakýchsi zadáních veškeré podbízivosti „automatismu“ (který není životem, nýbrž smrtí), píšu, čelím dalším minutám, hodinám, dním –
Brno, Alfa Passage, 9. 7. 2014, 19:39