Úterý 21. června 2016

často si říkám, co bych dnes dělal, kdyby mi bylo dvacet, jakými cestami bych šel, čemu bych věřil, po čem bych toužil, svůj život jsem nějak začal vědomě řídit ve svých devatenácti letech, když jsem se vrátil z Anglie, pár měsíců po ruské (sovětské) invazi a následné okupaci mé země, vědomě, protože jsem i za ten nedlouhý čas Anglii i Skotsko trochu poznal, i přátelskou pohostinnost obyvatel, ale nemohl jsem nevidět, že přesto přese vše budu stále a stále „pákistánec“, který není ve své vlasti, se svou vlastí v dobrém i zlém, s čímž bych žít nemohl („pane, na to, že jste Portugalec, mluvíte výborně anglicky!“), kde jsou ty doby, někde se snad ještě uchovala jedna fotografie, kterou jsem si z Londýna přivezl, stojím na ní na dvorku jednoho městského kláštera a před sebou v obou zvednutých rukou držím poslední vydání zdejších novin, s velkou karikaturou Dubčekova „vyjednávání“ v Čierne pri Čope, kde naproti němu už stojí na sovětské straně do dálky seřazené tanky, bylo mi právě devatenáct, kamarád-černoch (může se to slovo ještě říkat?) mi nadšeně sděloval, že mě „viděl v televizi!“, při demonstraci, ve které jsem šel poblíž mladíků-Angličanů, kteří na ramenou nesli velkou rakev, na níž byly seřazeny-přibity za sebou gumáky nejrůznějších velikostí, od ohromného gumáku USSR, po malý dětský gumáček Bulgaria, bratři Angličané, kterých se to týkalo jen vzdáleně, za pár dní budou hlasovat v pošetilém referendu, zda ještě s Evropou budou ochotni držet basu, jistě, nějak to dopadne, je mi jen z toho „všelidového“ pojetí smutno, ano, poslouchám námitky pro a proti, a nějak na mě nic z toho nedělá dojem, jenom zasněně hledím do stropu a ptám se, komu z toho vyplyne něco opravdu dobrého, ať už to dopadne jakkoli, byl zde se mnou na pokoji jeden chlapík (nebyl to „Čech“, mnohem mladší než já), jak jsem si všiml, jediné, co ho zajímalo, bylo, jaké může dostat od státu peněžní dávky s ohledem na svůj zdravotní stav, v noci se pohoršoval nad naším kašlem (hlavně jeden z mých kašlajících souputníků silně do svého kašle zapojuje hlasivky, až sám se často leknu, není-li to jeho poslední chvíle), ale vždycky jsem se ovládl, neřekl jsem, „pane, jsme nemocní, kdybychom byli zdraví, byli bychom doma“, doma, kde jsme opravdu doma, já jsem se prostě kdysi rozhodl, že i když někdy i střecha nad hlavou může chybět, jsem doma tam, kde jsem vyrostl, kde mi rodiče vložili do srdce a do duše to nejnutnější, co jsem kdy v životě potřeboval, kde až do dnešního dne mohu volně dýchat, a k tomu zdraví? Heinrich Böll kdesi píše o Irech, když se prý některému stane, že si zlomí nohu, přijdou za ním přátelé s flaškou whisky a veselí se s postiženým, „Patriku, to je tak dobře, že sis zlomil nohu, mohl sis zlomit taky ruku, nebo i obě!“ a vesele flámují na oslavu dobrého osudu dlouho do černočerné irské noci –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 21. 6. 2016, 04:32

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 

Nejbližší akce