Dál cestou – vernisáž jednoho obrazu

Portrét Martina Jabůrka
(Brno, Sklep Skleněné louky, 28. 5. 2014)

Martina Jabůrka a jeho práci znám už řadu let. Vždycky jsem oceňoval, že svou tvorbou směřoval k životu, nikoli k technice pro techniku. Volil různá média projevu, od klasické malby, přes počítačově tvárněnou kresbu, po na míru šité objekty, třeba zrovna zde ve sklepení Skleněné louky. (Musel ovšem ten jeho „vánoční“ objekt být po vernisáži svěšen, neboť bujarost tehdejšího zdejšího publika negarantovala bezpečnost; ač povětšinou ne pyromani, vždy někde něco hořelo. Tehdejší provozovatelka klubu neriskovala.)
„Nejvíc ze všeho mne zajímá ne zátiší, ani krajina, ale lidská tvář,“ říká Henri Matisse ve svých Malířových poznámkách, a pokračuje: „Ona mi nejlíp umožňuje vyjádřit ten – abych tak řekl – nábožný pocit života. Nesnažím se vykreslit podrobně všechny rysy obličeje, vyjádřit je jeden za druhým s anatomickou přesností. Když mám před sebou italský model, který ve mně při prvním pohledu vyvolá jen představu čistě živočišného života, přece objevím jeho základní rysy, proniknu do linií jeho obličeje, tlumočících onu nesmírnou vážnost, která žije v každé lidské bytosti. Umělecké dílo musí nést celý svůj smysl v sobě a vnutit jej divákovi, ještě než se seznámí s námětem. Když se dívám na Giottovy fresky v Padově, nestarám se o to, jakou scénu z Kristova života mám před očima, ale ihned pochopím cit, který z nich vyzařuje, protože je obsažen v liniích, v kompozici a v barvě, a název jen potvrdí můj dojem.“
Výběr obrazu pro tuto vernisáž samozřejmě vždy ponechávám na autorovi. Martin si vybral portrét, navíc portrét na první pohled identifikovatelný.
Malíř James Whistler tvrdí, že „říci umělci, aby pracoval podle skutečnosti, je totéž, jako říct pianistovi, aby se na piano posadil“. Jde o realitu a pochopení vnitřní. V portrétu jde vždy o jistou škálu, pokud možno co nejširší, v zachycení právě vnitřního života portrétovaného. Vystižení tohoto je částečně darem, částečně výsledkem poctivé snahy o pochopení osobnostních vlastností modelu, a konečně v ideálním případě správným intuitivním vhledem do vnějších rysů tváře, které v sobě nesou celý život člověka, bez ohledu na časovou osu.
Kdysi jsem viděl jednu portrétní skizzu přítele-malíře † Jiřího Kříže. Sedmnáctiletý model byl zachycen dokonale ve výrazu, v odvážném nastrojení dotyčného vůči nepřízni světa, a současně v nevýslovné čistotě mládí. Když jsem si portrét blíže prohlížel, k svému údivu jsem zjistil, že celé to vystižení, přesnost a trefnost, je dáno asi dvoumilimetrovou čárkou grafitové tužky, spíše úderem tohoto kreslicího nástroje alkoholicky se chvějící rukou malířovou. V tom výrazu bylo vše. Celá osobnost.
Osobnost Filipa Topola byla složitější. Také na zde pověšeném portrétu vidíme vlastně již člověka zralého. Adekvátně tomu je rovněž obtížné takovouto osobnost zachytit, v oněch škálách, o nichž jsem mluvil. Oči ovšem se doberou všeho podstatného. Nepotřebují průvodce.
Filip T. se dožil o rok více než básník Pavel Ambrož Homér, než legenda šedesátých let Jack Kerouac, než jiný velký proklatec, mistr malby Mikuláš Medek. Důvody tak časného odchodu ze světa, které jsou vždycky jen vnější a nedůvěryhodné, nebudu rozebírat. Dovolím si jen skončit drobným citátem z díla Martinova oblíbence Charlese Bukowského, z knihy Faktótum:
„Nemohl jsem se donutit, abych si přečetl inzeráty na volná místa. Už jenom ta představa, že bych měl zase sedět před nějakým člověkem u psacího stolu a tvrdit mu, že chci práci a jsem schopen ji dělat, už to na mne bylo moc. Abych řekl pravdu, celý život mi připadal úděsný; děsilo mě, co všecko musí člověk stihnout, jen aby měl co jíst a kde spát, a taky něco na sebe. Tak jsem radši ležel v posteli a chlastal. Když chlastáš, ten svět venku tam pořád ještě je, ale aspoň ti právě v té chvíli nejde po krku.“

J. E. F.
Brno, 28. května 2014