Blog - JEF

Další poznámky cestou – Středa 2. ledna 2013

dovídám se, že v Praze (a nejspíš i jinde) na Silvestra „házeli petardami po lidech“, napadá mě, že – jak se frázovitě často říká – „všechno souvisí se vším“, změtení, změtení v slovech, zmatek v činech, už dřív jsem se chtěl zmínit o tom, jak mě zcela vykolejuje obchodní značení některých jogurtů nebo quasijogurtů jako „smetanové pokušení“ nebo jinde „sladké pokušení“ apod., změtení slov, s těmi petardami je to zrůdnost, ty přece vždycky měly vyjadřovat radost, zde prostředek mezilidské agrese, je to pomatení jako v tolika dalších věcech, z negativního se stává pozitivní, nikoli paradoxem, nýbrž prvoplánově, „probuď v sobě démona!“, nemusíš, už Ti rajtuje po hřbetě, v bohoslovném slovníku najdeme definici „pokušení“ takovouto: „Pokušení je všechno to, co přímo navádí vůli ke hříchu. Pramenem pokušení vnitřním je žádostivost, vnějším svět a ďábel.

Další poznámky cestou – Úterý 1. ledna 2013

není potřeba na všechno reagovat, naopak, někdy je lépe mlčet, přestože jsem si, jak doufám, uchoval jistou citlivost pro rozlišování věcí důležitých od pouhých efemerid, jako bych někdy už patřil do jiného světa, do světa vzpomínek, kdy rodiče děti neoslintávali, ale milovali, kde titíž rodičové na sebe vzájemně nezvyšovali hlas, kdy nesli společné břímě, každý sám za sebe, a přitom společně, kdy doba nebyla uštvaná automobily, ničícími svět i duši člověka, kdy realita a její posuzování bylo bráno trochu za jiný konec než ekonomický, výdělečný, ziskový, kdy za zemi, za přátele, za rodinu se umíralo s mužnou samozřejmostí, kdy všechno ještě nebylo tak vykloubeno proti člověku a jeho individualitě a smyslu vůbec jeho existence na světě, včera celý večer poslouchám bouchání dělbuchů, proč? dělbuch, pyrotechnika, ohňostroj má přece smysl jen pro jakýsi předěl, pro tu nešťastnou půlnoc, cožpak více nutně musí být více?

Návraty (zápisy) – Pondělí 31. prosince 2012

jen několik osobních postřehů: náhodou jsem padl na stránky deníku Referendum, kde per informandum je referováno o iniciativě na podporu presidentství pana Karla Schwarzenberga, která vzešla od organizátorů úctyhodné soukromé instituce zvané DOX, jsem v této souvislosti také jmenován, proto jsem sjel cursorem dolů ke „komentářům“ a už předem jsem tušil, že mě pěkná četba nečeká, jsou tam různé výkřiky, ale zaujal mě zvláště příspěvek poslední, pod podpisem L. Š., „vývojový pracovník, Praha 4“, v tomto příspěvku je kondenzováno to zásadní, co ostatní příspěvky, i jiné řeči po putykách i tribunách sdružuje, vezmu ty body zkraje jeden po druhém – přednovoročně v této věci také sám před sebou uklízeje, – tento pán L. Š. tedy píše:
1. „Hloupost lidská je nekonečná a paměť mnohých velmi krátká.“ – zcela souhlasím, ač zjevně, jak z následujícího vyplyne, se pleteme v adresátech,

Návraty (zápisy) – Sobota 22. prosince 2012

všechno v životě je jaksi dodatečné, přesto všechno funguje, Rybova Mše Vánoční, lze si opravdové „české“ Vánoce bez ní představit? Jakub Jan Ryba, nebo zrovna František Škroup, hymna, smrt hlady a vysílením na míle daleko od vlasti, u prvého dokonce vlastní rukou, sám v lesích, v sněhu a mrazivu, kdoví jaké bylo tehdy počasí, dnes sněží, poetika vhodná, a život? daleko, stále jakoby dodatečný, „zpozdilci se domnívají, že poněvadž soud nad nepravostí byl odložen, je spravedlnost zde na zemi jen náhodná,“ píše Carlyle, cituju z hlavy dle starého překladu, utkvěla mi ta věta hluboko, ač na tolik věcí zapomínám, tuto větu jsem nezapomněl, říkají dnes mladí, že je jedno, kde člověk žije, hlavně žádný národ, hlavně žádný nacionalismus, co tedy? my cizinou jsme bloudili, tehdy vyštváni, nyní hledající, co hledající?

Návraty (zápisy) – Čtvrtek 13. prosince 2012

tvrdím, že prakticky vše, co dnešní civilizovaný mozek vymyslí, se obrací proti člověku, koupil jsem čaje, jedno balení podle starého receptu, bylo je možno otevřít „zlatou“ stužkou obepínající krabičku bez problémů, na druhé, průmyslové balení jsem musel vzít nůž, vůbec většina dnešních ambaláží vyžaduje nůž nebo sekyru, nepočítá se s vetchou babičkou, která vychovala dvě generace, nejen to, nepočítá se vůbec s člověkem, brodím se odpadovým plastem, když jen několik dní jej nejdu vysypat do kontejneru, při tom samozřejmě nemohu přejít cestu, neboť je okupována jedním automobilem za druhým, vždy s jednou osobou uvnitř, zpravidla znechucenou tím, jak si může někdo dovolit chodit pěšky, co to může být za člověka? podivín? cožpak mu nestačí tak lákavé nabídky automobilového průmyslu? cožpak mu nestačí ty nejvýhodnější úvěrové podmínky?

Návraty (zápisy) – Úterý 11. prosince 2012

mnohokrát jsem už myslel na nebezpečí opakování v těchto zápisech, a nemohu se s tím nebezpečím vypořádat jinak než přece jen spoléháním na svou naprosto nespolehlivou a děravou paměť, z jejíchž hlubin se tu a tam vynořují střípky, někdy i celé zakrvácené fragmenty, ač nikdy ne zřejmě kompaktní plochy, vždy jsou ty paměťové stopy charakteristické právě těmi výpadky jako ementálský sýr dírami, je ovšem také řada věcí, které vím s naprostou jistotou, kdežto mí přátelé naopak totéž, tentýž děj či tatáž slova popisují často jen velmi nepřesně, rozčiluju se a namítám – dle mého soudu naprosto racionálně – „vím toho málo, a pamatuju si ještě méně, ale to, co si pamatuju, a to, co skutečně vím, tím pak jsem si opravdu jist!“ – ale ani to neplatí vždy, ani tento můj záchranný (a obranný) kruh není stoprocentně neprostupný a spolehlivý, staly se mi v tomto smyslu neuvěřitelné paměťové propady, kdy jsem si „věřil“, a přesto se mi ďábelsky – nejspíš pýchou navozená – nastalá realita vychechtala mefistofelským výsměchem, jak praví Josef Šafařík ústy právě tohoto raracha: „Mé rodiště je Ráj.

Návraty (zápisy) – Neděle 9. prosince 2012

čtu po letech Toulky s Charleym, znamenitá kniha, jako by až po letech ke mně doputovala, přes propast času jako by teprve teď mi zpřítomnila skutečná léta 60tá, Steinbeck byl tehdy o tři roky mladší než já nyní, plný síly, ale plný i hlubokého porozumění pro křehkost lidské duše, zranitelnost života, vedeného jakkoli a kdekoli po jeho zemi, právě aby svou zemi zase po dlouhém čase „poznával“, „vandrák jednou, vandrák vždycky“, píše o sobě tento šedesátník, je tam spousta jasnozřivých pohledů „do duše lidu“, vážných a chápajících, ale přesto jako by cestoval tak trochu po cizí zemi, tomu velmi rozumím, ač zkušenosti jsou v mnohém odlišné: „Cesta je jako člověk; žádné dvě nejsou stejné. A všechny plány, záštity, chytristiky a nátlak jsou bezvýsledné. Po letech zápasu poznáme, že se nepouštíme na cestu; cesta se pouští do nás. Průvodci, jízdní řády, rezervovaná místa, to všechno zakořeněné a nevyhnutelné, se roztříští na kusy o individualitu naší cesty. Teprve když si puncovaný vandrák tohle uvědomí, může se uklidnit a vyrovnat se s tím. Teprve pak odpadne všechno zklamání. V téhle věci se cesta podobá manželství. Domnívat se, že se dá nějak určovat, povede bezpečně k omylům.

Návraty (zápisy) – Úterý 20. listopadu 2012

o jedné věci jsem taky mluvil, o tom, co zmůže lidská vůle, vlastně spíše o tom, co nezmůže, jak málo zmůže, ano, psal jsem už o těch věcech, ale jak vybřísti ze sebe sama, nelze, mnohokrát jsem svou pouhou vůlí kohosi o čemsi přesvědčoval, a byli to lidé, které jsem měl rád, ba které jsem miloval, o to více jsem pak trpěl nepochopením, ale bylo to opravdové nepochopení? po letech pak, když jsme na podobné rozhovory a diskuse narazili, dovídal jsem se o tom, jak dlouho a zbytečně jsem o mnohých věcech mluvil, a pak se v hovoru rozsvítil bod, bodové světlo stále větší jako svítilny příjíždějícího vlaku, kdy dotyčný mi řekl s nadšením, že jedna věta z mého mluvení se mu líbila, oslovila ho na dlouhý čas a snad i životem jeho nějak pohla, byla to věta, o níž jsem vůbec nevěděl, jejíž smysl snad vůbec jsem ani předtím neznal, přesto to byla věta důsažná, důležitá, snad i hezká, mohl jsem však pouze v naprosté bezradnosti a s pocitem náhle ochablého organismu němě přitakat, že i mně se tato věta líbí, „chvíme se nad mocí vůle,“ píše Otokar Březina, ale jaké vůle, přátelé?

Návraty (zápisy) – Pondělí 19. listopadu 2012

myslím, že při psaní blogových zápisů se nelze v mnohém neopakovat, stále o tomtéž píšeme vlastně, i když vnitřně cítíme snahu přinášet něco nového, o čem jsme ještě řádně nikomu nic nesdělili, pak stojíte na baru s Pepou K. a mluvíte o svém posledním textu, na který on sám skrze sms reagoval veskrze pozitivně, P. potahuje spěšně a labužnicky, po muzikantsku z cigarety a říká: „mám pocit, že jsem to už četl“, je to lichotka? či muzikantsko-poetická únava?

Návraty (zápisy) – Pondělí 5. listopadu 2012

sedám znovu ke psaní, vyřizuju „agendu“, jsem zván hned ve dvou případech do středních škol jako „pamětník“, míval jsem pokusný bonmot, „kdybych měl paměť, mohl bych být pamětníkem“, teď hodina udeřila, není kam utéct, ten dvůr je stále menší a buldog na něm stále větší, jak krásně píše James Baldwin v Giovanni’s Room, píše se o tématech komentářů, musím odpovědět, že jsem zvyklý mluvit spíš „globálně“, dnešek mě zajímá, i když věci prolínají, vracejí se, znovu oživují, upadají v jámu pamětnici, jsem spíše ctitelem Rankeho přístupu k historii („neredukovatelná jedinečnost dějinných období“) oproti hegelovskému „jedinému příběhu“, jakému vlastně? to jsem nikdy nepochopil, jako jsem nepochopil a nechápu, proč současná filosofie skrze diplomní práce a řečnění akademiků tenduje jednoznačně právě k hegelovskému (či dokonce marxistickému) trendu, v návaznosti pak na Schopenhauera a Nietzscheho najmě, Sartra, z kterého je mi nanic (la nausée), nevyjímaje, proč je tak opomíjen Henry Bergson, Maurice Blondel? u státnic z filosofie (kde se mě m. j.

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce