Blog - JEF

Dál cestou – Pondělí 12. května 2014

někdy si nejsem jist, jestli otvírám noviny, nebo album zločinců, první strany bývají zaměnitelné, měly by se ty plátky jmenovat ne Lidové noviny či Mladá fronta, nýbrž Černá kronika s nenápadným přihlédnutím též k životu obyčejných, slušných lidí, hnusí se mi už ty zločinné tváře, které v novinách dominují, kdysi kdosi – byl to tuším Ludvík Vaculík – psal o jedné historické publikaci, kde na jedné straně byly obličeje obětí totalitního režimu – a na protistraně tváře jejich trýznitelů, ty čisté tváře právě oněch obětí, lidí charakterních, odvážných v novinách spatřuju jen zřídka, nutně si člověk navyká na škleby bulváru, na agresivní vystupování televizních moderátorů, na monotónní, nic neříkající tlachy politiků, řeči nic negarantující, jen cosi vágně slibující, u jasném vědomí, že všechno nakonec bude jinak, ale to již tito lidé budou zajištěni, lobbisticky propleteni, nepostižitelni právním řádem, který je nachystán pro chudáka, nikoli pro tyto vychytralé a cynické vizáže, na které jsem při každém prohlížení novin nucen se dívat, proč nakupují všichni ti narychlo kvašení magnáti média ve velkém?

Dál cestou – dva úvody k výstavám

K fotografiím Jana Horáčka
(„Letmé krajiny“, Zlín, Galerie Toast, 2. 4. 2014)

První, co mě při prohlížení zde vystavených fotografií napadlo, bylo: že tvůrce nevstupuje do svých obrazů sám. Nechává je pokorně zaznít. Nechává je samy se prokreslit v syrovou definitivu, která však rozhodně není žádným estetickým prahnutím po sirobě, které známe u řady jiných fotografů. Dokonce by se mi chtělo říct marcelovsko-šafaříkovsky: je zde podstatné být u toho, nikoli se obrazu zmocňovat, nikoli ten obraz mít.
Mám rád nemilosrdné psaní Witolda Gombrowicze. Výtvarné umělce zvláště nešetří:
„…Velké prázdné sály ověšené plátny jsou odporné, jsou schopné uvrhnout člověka na dno zoufalství. Obrazy se nehodí k tomu, aby se věšely jeden vedle druhého na holou zeď, obraz je na to, aby zdobil interiér a působil radost těm lidem, kteří s ním chtějí žít. … Jsem čím dál tím méně ochoten dělit svou vnímavost do škatulek a nechci zavírat oči před absurdnostmi, jež umění provázejí, ale uměním nejsou. Od umění žádám nejen to, aby bylo dobré jako umění, ale také aby bylo dobře zasazeno do života. …“

Dále cestou – Sobota 12. dubna 2014

zvláštní sen, bloudím po knihovnách, které se nacházejí v šedivých panelácích, rozmístěných v malém údolíčku, jakoby někde v Porubě, v každém z těch paneláků je zvláštní knihovna, se zvláštním zaměřením, hledám Zweigovu knihu „Zklamání“, a pak taky totéž od Hostovského, ta je velkého formátu jako Kafkovy dopisy, pak ještě „Zklamání“ od dalších spisovatelů, zřejmě téma, na které se soustředím, všechny ty knihy pocházejí z edice Humoru a satiry, jakou kdysi vydával Československý spisovatel, do jednoho paneláku nás pouštějí „přesně v deset“, průhledem v prvním patře vidím, že ve dveřích svého bytu přijímá pan Šafařík různé samizdatové tiskoviny asi od pěti lidí, mávám na něho zezdola, ale zjevně mě nepoznává, nebo vůbec nevidí, s knihami pod paží pak odcházím kamsi „k autu“ po nově vystavěných chodnících, uprostřed nichž se však táhnou pruhy kaktusů a jiných tlustolistých tropických rostlin, takže chůze je obtížná, kdosi za mnou si na to stěžuje jakési průvodkyni areálu, která ho uklidňuje, že s tím rozhodně něco udělají, procházím kolem vysoké zdi k východu, vedle mne kráčí básník Zeno Kaprál a říká, „Radši jsem si měl dopřát víc slivovice než těch knížek“, dávám mu stručně za pravdu, Z. podotýká, že tu zeď by vůbec neomítal, nechal by ji jen tak cihlovou, „a z druhé strany bych ji nechal cigánům“, ukončuje hovor Z. K. a vychází brankou z areálu ven na prostrannou louku –

Stále o tomtéž

žil jsem plných čtyřicet let ve stínu důsledků 2. světové války, jejích dopadů na mocenské rozdělení Evropy, za „železnou oponou“, v přesvědčení, že je tak tomu navždy, že nic podstatného svým životem nemohu ovlivnit, že má země bude okupovaná navždy, a to ještě jen jako součást okupací dalších, chodil jsem do práce, v klidu se stýkal s přáteli, svou svobodu si vybojovával pobytem vlastně na okraji společnosti, a nemyslel vůbec na to, že by také mohla nastat doba jiná, pro mou vlast opětovná a svobodná autonomie, a pro mne tisíce možností, co dělat, čím se zabývat, sled věcí a událostí se však zúžil, dodnes ani zásadně nevím, jakými špatnými kroky, jakými špatnými rozhodnutími, čím, co bych mohl nazvat jako morálně špatné, jsem do svého současného stavu dospěl, ne, nestěžuju si, jenom tak, jda po ulici, krokem nerychlým a rozvážným, nad těmito věcmi rozvažuju, přijdu do místnosti, otvírám brožurku, kterou mám na stole a z níž jsem si před časem cosi vypisoval (Rozmluvy, filozoficko/literární revue č. 3, Londýn 1984), poprvé po těch letech čtu nedlouhou stať J.

Parerga a paralipomena I (Ještě k Churchillovi)

zabýval jsem se poslední dny životem a dílem Winstona Churchilla, politika, umělce, vojáka, snažil se nahlédnout jeho osobnost z více pohledů, ve více vrstvách časového a společenského vnímání, nejvíce pak v souvislosti s Druhou světovou válkou, na jejíž průběh měl tak neodmyslitelný vliv a na jejímž vítězství ve službách západních demokracií měl podíl vpravdě lví, téma široké, komplikované, pokud jde o různé motivy a vyhlédnuté cíle vládců velmocí, především Ruska a Spojených států (jakož ovšem i Německa), častou nevypočitatelností v různých zřetelích a diplomatických kamuflážích, zkrátka téma nelehké, i když lákavé, významné i pokud jde o naši současnost nejžhavější, jak se ukazuje na některých aktuálních, zhmotňujících se doslova před očima velmocenských choutkách, které právě Churchill měl tak jedinečnou schopnost prohlédnout a demaskovat, jak svědčí nejeden churchillovský životopisec, těmito věcmi jsem se poslední dny obíral a doplňoval děravé znalosti z minula, upřesňoval, vypisoval, sestavoval, výsledkem je třídílná quasi-recenze brožury „Churchill: vizionář, státník, historik“ amerického autora Johna Lukacse, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Academia a kterou jsem s

Jen poznámka k opuštěným městům

jsou dvě města, v nichž jsem pobýval před lety, města, která se změnila, jedno jako by už zcela bylo zničeno, druhé přežívá v památkové impregnaci, k jejímuž dýchání, životu, všednodennímu napětí se nemohu vyjádřit, protože žiju už někde zcela jinde, jsou v něm ale místa (mluvím o Olomouci), kam se mohu vrátit k nahlédnutí, chvilkovému pobytu, dokonce i v jakési naplněné skutečnosti, kdy víte, že život nemaříte, ale pulzujícím obsahem plníte, i když vše ještě úzce spjato s osobami, přáteli, společenstvím, které vymírá, které zčásti již nenávratně vymřelo a zapadlo do hlubin (ne)paměti, druhé město je Ostrava, když jsem ji zase po letech navštívil, její centrum, po absenci čtyřiceti let, měl jsem stísňující a nevývratný dojem města vybombardovaného, tam, kde jsem pamatoval živé, obydlené domy, byly najednou polosterilní trávníky, prázdné průhledy, jimiž oko nezachytilo nic podstatného, živého, dříve tak industriálně krásného, kde je to město, kde jsem v 50tých a 60tých letech vyrostl?!

Dále cestou – Pondělí 24. února 2014

trvám na tom, že tento tak zvaně humanizovaný svět se tisícero způsoby obrací právě proti člověku, anebo aspoň proti člověku, jakým jsem já, agrese aut, která mi na každém kroku komplikuje a otravuje chůzi, zasviňuje už tak svinský vzduch, každý – a to mi nikdo nevymluví – v zoufalé zbytečnosti řídí své autíčko k usnadnění – čeho vlastně? nákupu? když dříve jsem měl do mlékárny třicet kroků, do rybárny 20 a do pekařství 40? vše nakoupeno do jedné, umyvatelné a na mnoho použití připravené tašky? proč se kolem mne vrší jenom odpadky k nižádnému lidskému použití, pouze po jakési tajemné recyklaci, kdy z jednoho svinstva se vyrobí druhé, – agrese, všudypřítomná agrese, která mě nutí každý den v obchodě, kde kupuju mléko a sem tam něco k tomu, odpovídat na otázku „Máte B. kartičku?“ proč musím na tuto veskrze agresivní a otravující otázku stále odpovídat?

Dále cestou – Pondělí 17. února 2014

days like this, takový jeden den, rozčísl jsem si hlavu při pádu se schodů, slabost si nechtěl připustit, drsný beton, jakási ostrá železná součástka, sedm stehů, začerstva, tajemné fungování těla, kontinuální duševní vědomí, všechno mě nutí ke spánku, ale spánek je klamný, spánek je zrádný, ne nadarmo píší moudří „spánek je něco velmi tajemného; člověk, který představuje svobodnou osobnost, sám se ovládá a řídí, odpoutává se ve spánku, vydává se ze svých rukou, svěřuje se silám své bytosti, kterou nestvořil a nepřehlédne; spánek je aktem důvěry ve vnitřní správnost, jistotu a dobrotu lidského světa, aktem bezstarostnosti a srozumění s nepředvídaným“ (Karl Rahner), ale jak, když právě tomu důvěřovat je tak těžké?

Z pěny dní – Středa 12. února 2014

pozvánka na výstavu s krásným názvem „mizzina“, čtu „mi zima“, taky mi zima, často, ani ne tělesně jako duševně, vzdorování vysilující, co zbývá člověku, než se v tomto usilování skutečně „vysílit“? máme však více sil, než si myslíme, vždycky více sil, stará sms – z roku 2009!

Z pěny dní – Pondělí 10. února 2014

ráno, ba spíše už dopoledne, velmi dlouhý sen: nejprve o koníkovi, kterého jsem našel ležet v poli, někde jakoby u Vysočan, hned kousek od příkopu, chybělo mu levé přední kopyto, i s prvním článkem nohy, měl jsem jasnou představu, že chybějící část nohy bude někde poblíž a jal jsem se ji hledat (ještě s nějakým pomocníkem, kterého však nemohu blíže indentifikovat), jdeme přímo k odvodní struze v příkopu a nacházíme zamřížovaný poklop, kterým voda z příkopu při deštích odtéká, „pomocník“ se spouští pod poklop a hledá kopyto, po chvíli je pod bahnem nakonec nachází, jdeme nazpět ke koníkovi a cestou se domlouváme i s nějakým místním hospodářem, pokládaným za „koňáka“, že našeho koníka zase přivede do kondice, ale na operaci nohy si prý netroufá, rozhodneme se tedy koníka odvézt k operaci do nemocnice, střih, operace dopadne dobře, protože už vidím koníka se zavázanou přední nohou, a pak ještě jednoho, zdravého, spolu s ním, toho nemocného ukládáme na valník a odvážíme na „naše“ hospodářství, které se nám jakousi shodou úmrtí blízkých lidí uvolnilo, koník po chvíli již může chodit, ba běhat, a přidává se ke druhému, zdravému, jednoho si osedlám já, druhého „pomocník“, střih, nacházím

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 

Nejbližší akce