Pondělí 20. června 2016

psal jsem onehdy na Facebook pozdrav Jiřímu Kuběnovi, básníkovi bítovskému, připomínající jeho osmdesátiny (narozen 31. května 1936, byla tehdy zrovna neděle Svatodušní, Josef Topol, víc jak o rok starší, se naopak narodil „na apríla“, 1. dubna, jako moje matka, říkávalo se o těch lidech, že nebývají v životě moc šťastní, tyto aprílové děti, má matka zemřela po těžké nemoci v nedožitých 56ti letech, Josef se se svým odvážným, s nádhernou sebeironií neseným životem vlekl déle, nepochybně také novější medicínské doby zde pomáhají, o čemž bych mohl svědčit košatě a bohatě svou vlastní zkušeností), tedy osmdesátiny Jiřího K., na něhož „společnost“ zcela kašle, a který tolik toho nese na svých bedrech, za „národ“ („co vlastně teď děláte, Mistře?“ ptal se kdysi J. K. tehdy již také osmdesátiletého Jakuba Demla, a ten, drže v ruce růženec, odvětil: „příteli, já už se jenom modlím za národ“), a taky za osud básníka na tomto světě, svědectvím stále více krvavým a trapným (tedy zvláštním způsobem, jakkoli vesele a furiantsky, přec jen trpícím), v podstatě ve smyslu slov, kterými kdysi jiný básník, Ivan Martin Jirous, zahájil se mnou rozhlasový rozhovor ke svým šedesátinám, když jsem se ho ptal: co básník? jaké je dnes jeho místo, společenské postavení? – „básník může být rád, že ho jeho bližní nezabijou,“ odpověděl I. M. J. bez sentimentu, co jsem tehdy na ten Facebook před nedávnem na připomenutí tématu napsal, vložím zde přece jen ještě jednou, pro jakési uchování, které snad má nějaký smysl (zde vkládám v širší verzi, kterou jsem pro FB poněkud zkrátil):
31. května se dožívá osmdesáti let přítel-básník Jiří Kuběna. (Zacituju z jednoho svého staršího úvodu k jednomu z večerů jeho poesie:) „Básník ve smyslu nikoli dělat něco, nýbrž být někým. Postoj neobvyklý ve společnosti, kde mizí soudnost, kde mizí kritika, právě proto, že místo osobností zastoupili dělači něčeho, překupníci a výběrčí krve, státní i soukromí. Není osobností, které by své nejniternější bytí silou vůle garantovali podle slov operatio sequitur esse: Aby se vůbec něco (krásného, dobrého a pravdivého především) mohlo dělat, je nutno nejprve někým být. … Přestalo se být v příbězích a mýtech kolem rodového ohniště (protože také rodina není), sedí se pouze jedním směrem, k oltáři, na němž trůní televizní Moloch. Oblbená společnost již nestojí o dárce, bardy, mýtotvůrce, nestojí už vůbec o žádné tvůrce. Ke své zhovadilé existenci potřebuje jen odběratele a konzumenty s hodnotovým žebříčkem: herec, bavič, pornohvězda. A co básník? V časopise Tvar se onehdy jednomu recenzentovi povedl, jak se zdá, průkopnický čin: Recenzuje básnickou knížku (mimochodem mého vzácného přítele Josefa Pospíšila), kterou vůbec nečetl. Prostě jen tak „filozofuje“ nad obálkou s portrétem autorovým a nad záložkovým životopisem (který ho zaujal především drogovými kriminály). Je to čin v podstatě ještě úspěšně negativní. Ale Octavio Paz píše již v roce 1976: ,Negace přestala být tvůrčí. Netvrdím, že prožíváme konec umění, ale jsme svědky zániku koncepce moderního umění.‘ … Jiří Kuběna si nikdy nedal vyrvat pozitivitu svého snažení. Je výsostným a bytostným básníkem. Není jen člověkem, který píše básničky. Psát básničky může být konec konců efemerida. Býti básníkem nikoli. …“ (17. 12. 2004) – j. e. f.

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 20. 6. 2016, 04:38

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
 

Nejbližší akce