Blog - JEF

Úterý 12. července 2016

k té „imigraci“, toulal jsem se kdysi (1965? 66?) Slezskem a Sudetami, byl červenec a skoro mrzlo, měl jsem na sobě jen černý „šusťák“, který mi tehdy jako unikum přivezl otec ze Švédska, zima mě zchvacovala, ani slunce přes den jako by nevyrovnávalo ty noční ztráty, zatoulal jsem se taky do Zlatých Hor (Zuckmantel – Maria Hilf! tehdy skoro v troskách), velké vybydlené činžovní domy, zachovalé, ale pusté a chladné, procházel jsem hospodami a v jedné narazil na partu Řeků (připomínám, že tou dobou žilo v maličké Vidnavě 19 národností!), kteří se ke mně, přivandrovalci, chovali příjemně přátelsky, přitom drsně chlapsky, což mi v těch mých sedmnácti letech hodně imponovalo,

Pondělí 11. července 2016

byl tady se mnou jeden čas už velmi starý pán, ale živý a temperamentní, o dvacet roků starší než já (Altbrünner, ročník 1929, jmenovec pana Šafaříka, křtěný na Ladislava), povídali jsme si spolu, ale ne moc, spíš výjimečně, nějak jsme si vnitřně rozuměli, vystudoval kdysi „šuřku“, obor keramika a nejspíš se tím i v životě živil, ležel hned na vedlejší posteli, a spolu nás taky na vozíčcích odváželi jednou za měsíc do druhého patra budovy na Mši Svatou, kterou zde slouží nemocniční kaplan, pak o tom pan L. Š. s nadšením a starodávnými slovy vypráví do telefonu svým přítelkyním, možná zrovna tak starým jako on sám, ale třeba taky ne, protože tito lidé se většinou stýkají s různými generacemi (byli taky za ním jednou dva úplně mladičcí lidé s tričkem v krásné zeleni a s nápisem „Dobrovolník“ na zádech),

Neděle 10. července 2016

„no výborně!“ říkám sanitáři M., když nade mnou právě otevřel velké okno, „jéé, promiňte…“ a hned běží to okno zavřít, ale ne ne, já mám vzduch moc rád, brzdím ho, ani ho nenapadlo, že to nemyslím ironicky, asi je na to tak zvyklý, což se mi jeví dost nevesele, ironie, to je taky téma, četl jsem nedávno, v eseji přiloženém k tzv. nejlepším básním roku 2015 (nakladatelství Host mě potěšilo, že mi tu knížku poslali, aspoň jsem si tento jejich „projekt“, původně americký, mohl prohlédnout z blízka), velmi dobrá slova o ironii jsou v závěrečném eseji, i jinak je ten doslov poměrně mladého člověka (nar. 1983) dobrý, jen mě trochu vyděsilo, že se oborově zabývá „především mladou literaturou“

Sobota 9. července 2016

mám před sebou, nad dveřmi do mého současného pokoje, maličké červené světýlko, které svítí nepřetržitě ve dne i v noci, je to mé malé „věčné světlo“, ke kterému se obracím v modlitbách, jako ke skutečnému Věčnému Světlu, ke skutečnému Kříži, k jehož patě jsem se modlíval vždy, dnes se modlívám mnohem méně než dřív, ale mám za to, že jaksi intenzivněji a s větším nasazením, dá-li se to tak říci, dříve jsem hodně „memoroval“, opakoval totéž, trápil se v kleče někdy i hodiny před křížem, dnes ale jsem stále více přesvědčen, že modlitba v pravou chvíli a v požehnání soustředěná a skutečně už v pouhém vnitřním pocitu „komunikující“, je vzácnější a potřebná, jako by nezáleželo na její délce či nepohodlí, v němž se modlíme, jsou to zvláštní poznatky, ke kterým docházím až „na stará kolena“, ostatně i o mnoha dalších věcech jsem věděl už dávno, ale teprve když vznikl jakýsi most, napětí uvnitř mého niterného ustrojení, jsem je skutečně a jaksi samozřejmě akceptoval, bez nějakých dalších výmluv, naopak s ostrým vědomím, že takto a nejinak je to správně, –

Pátek 8. července 2016

měl jsem dnes kolem druhé v noci sen o tom, že jsem den zahajoval, v rámci „blogů“, taky drobným televizním natáčením svého současného stavu, v záběru byly dvě fotografie, které mě zachycovaly ležícího v posteli pod několika přístroji a s napojenými infúzemi, k tomu byly na obrazovce krátké texty, které stručně popisovaly mou situaci a „stav mysli“, což však mohl „editor“ (někdo z mých přátel, jakoby Linda J.) v případě nepřesností či omylů hned opravit, aniž bych se tím musel dál zabývat, bylo to prostě jakési pravidelné „obrazové zpravodajství“, které doplňovalo následující texty, druhým motivem snu byli dva mladíci, kteří havarovali na motorce nedaleko okraje vesnice, v které jsem bydlel, leželi v obilném poli a netečně a zamyšleně snídali, zatímco mimo jejich úhel pohledu, směrem k mému stavení, několik metrů od nich na mezi ležela velká motocyklistická přilba potažená hnědou kůží, v níž byla vložena napěchovaná „prkenice“ téhož materiálu i barvy, tu přilbu s peněženkou jsem vzal, zkontroloval bankovky a vydal se k mladíkům, kteří hned vyskočili a obezřetně si mě prohlíželi,

Čtvrtek 7. července 2016

při jedné nedávné internetové diskusi jsem připomněl mého dávného přítele-básníka-překladatele Petra Mikeše (1948-2016), byla to poznámka k Tour de France, kde jsme se s partnerem v konverzaci povzbuzovali v připomínkách legendárních sportovních jmen jako Chiron, Caraciolla či Eddy Merckx, trumfoval jsem taky jednou ze vzpomínek na otce P. M., když vyjížděl „důstojně“ z branky jejich starohodolanského domku na svém komickém předpotopním kole, ukazovali jsme si: „Dívej, Anquetil!“ Petr nedlouho před smrtí sepsal pro nakladatelství H&H jakési své paměti, poslal mi z nich oxeroxovaný úryvek právě týkající se mne a našeho přátelství jiný olomoucký starosouputník, básník a husitský kněz Rosťa Valušek, to psaní o mně bylo hezké, více méně pravdivé, i když zdaleka ne „úplné“,

Středa 6. července 2016

ještě jedna věc mě poslední dobou na internetu zaujala, „kariéra“ jistého Jakuba Jandy, teď snad nějakého volebního managera v Jižních Čechách, který je označován na první pohled povrchními, zapšklými a „ničemu nevěřícími“ lidmi za „blbého pornoherce“, či dokonce „eurogaypornoherce“, což se má vztahovat k jednomu příběhu jeho mladického narcismu a nezkušenosti, jakési videonáhrávce, kde přelstěn rafinovanějšími podlehl touze „se předvést“, což po letech na dotazy komentoval, vše přiznal, evidentně ochoten nést se sklopenou hlavou tuto „hanbu“ po celý svůj život („hanby máš tolik, kolik si jí připustíš,“ říkával Andrej Stankovič, Ernest Hello zase píše, pro mě rovněž životně důležité slovo: „co je to dobrá pověst proti Slávě Boží?“),

Úterý 5. července 2016

nikdy nezapomenu na krásné a dodnes platící věty F. X. Šaldy, kterými končí v jednom ze svých Zápisníků posudek poslední sbírky básní Vladimíra Holana (a s kterou současně se mi vynoří z paměti lapidární výrok Josefa Floriana: „rouhat se je potřeba umět! podívejte se, jak se to dělá – u Borovského Havla, Františka Gellnera…“), ten navýsost přesný a stále aktuální závěr Šaldovy recenze, kterou jsem objevil kdysi v zahradníčkovském Akordu (1946-1947, pod značkou „kl“), je takovýto: „… Za zaznamenání stojí poslední případ infekce. Holan napsal verše, v nichž se pokouší polemisovat s Bohem a dokazovat (!) mu jeho nonexistenci. I nastojte, přiklusala hned řada básníčků s radostným uzarděním, že mohou něčím vyplnit nudu a sterilnost svých veršů. A tak když vezmete dnes kteroukoliv revui, všude najdete pracně pocené veršované polemiky o Boží nonexistenci, zhotovené za soudružské pomoci několika básnických brigád. A tak si vzpomeneš na Šaldu: ,… a my žijeme tak bezduchým a bezideovým životem, že tohleto sentimentální kastrátství a ideovou bezpolárnost pokládáme za nějaké mravní plus. Tak je tomu v Čechách: lidé si uženou nenávist a nevědí jak; uženou si obdiv a nevědí jak.

Pondělí 4. července 2016

k těm Welšanům (a jejich oslňujícímu poslednímu vítězstvím na evropském fotbalovém mistrovství) – uvažuju nad tím, proč má člověk vždycky spíš tendenci fandit těm outsiderům, těm slabším a odstrkovaným, těm posmívaným, pro mě to bylo vždy jaksi samozřejmé, ať o cokoli jsem se pokoušel, vždycky jsem mimoděk a jaksi fatálně stál na straně menšiny, ale jak je to vlastně s tou „mlčící většinou“? komu ta fandí? těm větším a silnějším? opravdu? rozplevelil se obrat – ostatně i jindy hojně užívaný – „obyčejní lidé“, nebo „slušní lidé“, co ti všechno si myslí a co všechno tito dělají, vždycky jsem tuto matnou frázi nesnášel, žádný člověk není „obyčejný“, a pokud, pak bych prosil, abych ani já nebyl vylučován z tohoto kolektivu,

Neděle 3. července 2016

dnes se pokusím něco k tomu „akademismu“, protože už si sám připadám, jako bych měl či měl mít komplexy, moje osobní zkušenost je však nedělitelná, neoddělitelná od mého života a postojů v něm, po absolvování Masarykovy university (tehdy se jmenovala Jana Evangelisty Purkyně, dnes to nemohu používat, protože bych musel vysvětlovat, že jsem opravdu nestudoval v Ústí nad Labem) na podzim roku 1974 jsem se vědomě a zcela jednoznačně deklasoval: šel jsem pracovat do hospod, ač to tehdy nebývalo moc běžné, při promoci, po slavnostním obědě s mou rodinou v hotelu Continental, se jen tak mezi řečí ptám otce (který vždy za mnou stál a nikdy se mě na nic neptal), „táto, co myslíš, že bych měl dělat?“ bylo jasné, že půjdu teď na dvouletou vojnu (protože mě z vojenských kateder třikrát vyhodili), nechtěl jsem otce ranit (i když to byl – hlavně k sobě – hodně tvrdý člověk), prostě jsem ho jaksi samozřejmě ctil a dodnes jsem snad v životě nepotkal většího skutečného „frajera“ takového typu, tehdy v restauraci ani moc nepřemýšlel a řekl mi: „já myslím, že bys měl dělat něco praktickýho“, čímž mne zcela uklidnil, vystudoval jsem totiž filosofii, z které se v mezičase stala „občanská nauka“, a věděl jsem přesně, za jakých podmínek člověk tuto „disciplínu“ mohl vyučovat,

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 

Nejbližší akce