(Fluidní rozmluva Luboše Vlacha & Milana Haußmanna)

Bald, wenn's nicht schwieg, vom Bett aufstehn
Und tänzelnd in der Kammer auf und nieder gehn,
Und früh am Tage schon am Waschtrog stehn;
Dann auf dem Markt und an dem Herde sorgen,
Und immer fort wie heut so morgen.

Pak zpívala mu tralala
a komůrkou s ním hopsala –
a ráno hned k neckám si přivstala,
pak na trh šla, pak stála u kamen,
a dokolečka den jak den.

(Johann Wolfgang Goethe – Faust)

Luboš Vlach: Bylo nebylo … jedno fialové slovo … a aby toho nebylo málo je toho ještě míň, promiň, byla to tajná spojka. Pracovala v utajení pod krycím jménem žížala alias prs[ten] utajená spojka kroužkovců kopula; nej[více] je slyšet, když je tiše, když umlčí se do ultrafialova, fiat lux. Tramtarara trauma fiala – tralala …

Milan Haußmann: Rahamin (רחמים), tedy slitování či soucit, má stejný kořen jako rehem (רֶחֶם), lůno či děloha. Rudá kaňka, krev na tričku … [na]mluví si co slina na jazyk [při]nese. Rúah (רוּחַ), vítr, udává směr. Ecce copula … Slina je spona.

Luboš Vlach: Gramatika je z toho celá pryč, hra je hra, nehmotný bod G tiká jako načasovaná bomba těkání, tkání uhání jako voda raz dva tečka čárka, bodybuilding v ringu, švuňk inflačních nůžek infinity a úž je tu kopulace kopula, tralala … Opona. Lítost se tu za vás vylévá … Posedlost o její roucho vrhá los.

Milan Haußmann: Sliz lepidlem mezi koncem a počátkem.

Luboš Vlach: Opona oponuje. Opozice je lidoopice a co více, sliz se stéká na soutoku. Rauch a rauš rouchem něhy … slizu mozkomíšní mok je do ní cvok. Rúah je ruch písně (primárně Duch, vichr, vánek navenek pohyb či směr …) mezi nefeší a nešámou, melodie je nešáma, nefeš míří dolů, nešáma vzhůru. Nešáma je nejen tónem, ale též chutí a vkusem, mezi zřením a mizením.

Milan Haußmann: Na břehu řeky stvoly rákosí se ve větru klátí. Hluk, ruch, Rauschen. V řece se víry točí a slunce vše bez milosti spaluje.

(Ilustrace Ferino)

Divná pouť náhody, kde cíl své místo mění. (Charles Baudelaire)

všechny cesty jdou po čichu
potichu jakože nic se potácí
až to tříská dveřmi
věř mi …

všechny cesty mají oči
jen pro třísku v tříslech
vokál v oku třenice
tříbí se

vůl že svět to neviděl
pozlátko na hliněných [no]hou
tělo telete vtělené hovězí adorace
krupice hrne se z hrnce kosmu

(Pórnovitá rozleva různosporá Milana Haußmanna & Luboše Vlacha)

Milan Haußmann: V Hrozenkově se Miloš Zeman zhrozil, besné huby jedol. V roli prezidenta vzal do huby zpravodajce a nazval je čučkaři.

Luboš Vlach: Je hrozné, být [vy]ždímán jak lis na hrozno. Urychleně to zajíst hrozinkami s vánočkou.

Milan Haußmann: Karel Oliva tvrdí, že jde o regionální variantu slova čočka; ta totiž v okolí Uherského Hradiště zní (spíše zněla) čučka.

Luboš Vlach: Čučka čučí, šmíruje přes (či skrze) lupu či čočku dalekohledu, tedy loupí utajené údaje a udává je dál, info infiltruje ukazatele kazu – mísu čočovice.

Milan Haußmann: Jako čučkaři tam bývali označování obyvatelé obce Boršice, neboť pěstovali čočku, tedy lokálně vyjádřeno čučku, a byli tak pokládani za vzájemně příbuzné.

Podle mě je čučkař hebraismus v Jidiši odvozený ze slova chokar – tajnej. Používá se ve Švýcarsku: Tschugger (Wallis), Schugger (Basilej), Tschucker (Bern). Haškovská teorie o Boršicách mě fakt rozesmála …

Luboš Vlach: Se ví … šmíruje se tu dočista nanečisto. Udavač udává důvěru.

(Ono na pomezí mezí podle Milana Haußmanna a Luboše Vlacha)

Our revels now are ended. These our actors, as I foretold you, were all spirits, and are melted into air. (William Shakespeare – The Tempest)

Our revels now are ended. The dog's gone. (Samuel Beckett – Endgame)

Luboš Vlach: Snáze projde veleblud uchem jehly, než národní banka do zárodečné buňky vestaví krb, snad i hrb se srovná s hluchotou snáz než sen o úrokové sazbě na orl. vyšetření, snáze sázet kvítka do malty než ustájit ústa do lebky a jazyk na vestu. Nesnází ovšem je dělání velblouda z komára, bumtarata carara.

Ve snu se snář proměnil v obrovský, mechem porostlý, bludný balvan v lese Brocéliande, o který Tristram a Isolda zakopli a probrali se ze šílené lásky, odešli do nejbližší kanceláře Sazky a vsadili číslo soixanteettrois; vyhráli ranec a spěšně se vrátili na místo zakopnutí v lese Brocéliande.

Proměň se v bílého ptáka, zaveď je k perníkové chaloupce, do chaloupky k ohřevu prstíky nalákej Smolíčka, staň se čarodějnicí, upeč Tristrama, uvař Isoldu a probuď se politý potem s rancem pod polštářem. (H. C. Artmann – Zeleně zakódovaná zpráva)

Luboš Vlach: S perspektivou celku jeden nikdy neví … v žaludku změny provedeny. Pokud je tedy celek v celku … tak vždycky … Kdo by to do těch prvočísel řekl, že se tak nezištně rozdělí? Multifrenie na medvědím česneku? Co to ve snu znamená?

(Výklad snů podle Milana Haußmanna a Luboše Vlacha)

Milan Haußmann: Zeleně zapouzdřené poselství, zeleně zakódovaná zpráva; přečetl jsem ji a došel k závěru, že strojový překlad do češtiny … by dostatečně postihnul podstatu snů.

Ve snu se se ti zdá, že BB rajtuje jako kovboj rodeo na ležícím půlměsíci, neustálým houpáním dolů, nahoru, se rozpůlí a obě půlky dívky padají na zem, jen aby přistály na kupce sena, objeví se sedlák s děvečkou, letní host s brýlemi, východoněmecký policista s beďary a Brazilec s ochočeným kajmanem, chlap bez loveckého lístku a všichni v úžasu zvednou ruce – zapiš dvacet devětkrát citoslovce haleluja do tlukoucího kalendáře srdce a nic nehroť; dělej jako by nic. (H. C. Artmann – Zeleně zakódovaná zpráva)

Luboš Vlach: Překlad se z toho tak [sna]dno nevykroutí, protože slovo podstata se dá přeložit pouze celým slovníkem. Ale takový slovník by nikdo neunesl ani posel s přeslicí, tím méně postel slovem PŘE, ta je o[všem] předem vynalezena slovem ZELENÁ.

(Dialog Kristiána Čury a Luboše Vlacha)

Desekráte za den sám sebe přemož:
to ti dá dobrou únavu a jest mákem tvé duši.
. . .
Desekráte za den se směj a buď vesel:
sice tě v noci vyruší žaludek – ploditel mrzutosti.
(Friedrich Nietzsche – Tak pravil Zarathustra)

Kristián Čura: Ty Ľuboš myslíš, že keď predmetu pripisujem význam, že význam je tým predmetom ako povedal Milan H.?

Luboš Vlach: Já tedy především si nemyslím, že myslím. Tzv. myšlení je osvíceneckou fikcí, teda začalo se to praktikovat už za renesance, kdy se řecké slovo nús (= duch či mysl, tedy kosmická mysl) začalo překládat slovem rozum, [pře]neseně slovem myšlení (totéž však je intuitivní kombinatorikou, notabene básnickou licencí = představou), což je nepřímým důkazem toho, že představy mají tendenci se zhmotňovat, takže asi jo …

… je tu hostilita
vyhoštění
výhost vyhnanstvím kyčlí
dehonestace a hosana
příbuzenství pře se tiše o přízvuk
  převozník převrátil pramici

přetlak pozdvihl poklici politické policie
přeřek převezl pervezní psychoanalytičku
  samá snaha o sanaci hospitalizací sebezpytu

mezi separací a kombinací
mezi stanoviskem ústavy a povstáním
mezi tím
  na rozcestí vyrůstá rozrazil

(Dialog Milana Haußmanna a Luboše Vlacha)

Milan Haußmann: Bifurkace, bipolarita, dualita, divergence, oscilace mezi třemi extrémy tření, kde začneme?

Luboš Vlach: [ZA]čal bych to optikou optima…  domova; tedy tázáním po onom tady: Kde domov můj? a Kam s ním? Není tím místem mateř[ština] aka nemístnost?

Milan Haußmann: Svatý Pavel píše Židům: Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.

Nahoru … vzhůru do vesmíru a nedívat se nazpět. Neohlížet se. Naše obcování jest v nebesích … v těle slávy, v absolutnu velkého třesku, v agonii vzteku, v exstatickém vytržení tančí … fandango …

Čarokrásné češtiny česneková čidla čichová [HOST IS GHOST]

Luboš Vlach: Fakt je, že mateř[štinu] má každý jed[nu] – slovo na počátku… 

Milan Haußmann: Gilotina mi hlavu stíná. Céline tvrdí, že na počátku byl prožitek – expérience.

Luboš Vlach: Tady je ovšem nabíledni čerň otázky: prožitek čeho? Domova tady a teď? Počitku procitnutí? Zkušenost zážehu, zážitek, začátek zázraku plný zatáček?

Milan Haußmann: Slovo přišlo až potom, aby onen prožitek – zázrak – nahradilo. Slovo je ovoce rtu oslavující jméno jeho.

Cestou nepotkal Boha, který hřích zakazuje, ale bytost, která zákaz nezná. Mimo ono, kterým jsem, se setkává s bytostí, která rozesmává, protože má česnekovou palici. (Georges Bataille – Svaté spiknutí)

sraz tkání nemá stání
česnek jde k duhu
je to setkání třetího druhu
[s]ex mazec vůní
razantní riff na oběžné dráze
je jim blaze jak v oáze
na neběžné oběžné dráze

tyto vůně bez legrace
zasluhují ovace
[při]tažlivé [pře]sáhy
orace transcendence
pří na zapřenou [při]kázané ovoce
trsá tras[ou] tance
začátku a konce

V Brně na cíčku

Plný skleničky.
Prázdný skleničky.
Už není?
Máme, dáme.
Doléváme.
Mysl se prázdní a krev plní,
játra tvrdnou a chůze vlní.
Srdce se otevírá,
ale chlast ho nezaplní.
Sobota končí a my taky.
Dopíjíme.
Chceme věřit na zázraky.
Máme nápady, dáváme rady,
ale zítra zase nezbude vůle.
Celodenní kóma.
Skoro jako ze zásady
Sliby, chyby.
Jako ryby
v potoce se míhají tam a zpět.
Žádnou nechytíš,
rukama neulovíš,
prsty neudržíš.
Stejně jako skleničku,
jako zbytek vodky
usazené na víčku.
Zítra neupevníš
vztahy ani poličku.
Dnešek bude se ti zdát
jako skvrna
v životě i na tričku.
Jsme mrtvá zrna
v centru Brna,
co potkala se na cíčku.