Blog - JEF

Pátek 22. července 2016

v životě svatého Filipa Neri je jeden krásný příběh zachycený více hagiografy, starší manželský pár, u něhož sv. Filip v Římě nějaký čas pobýval, jednou podlehl pokušení, že se přidal k pomluvám, které stíhaly jednoho Filipova chráněnce, který „z příkladného darebáka se stal člověkem dobrým“, což sv. Filipa rozmrzelo, a když potom tito manželé – a „úspěšní podnikatelé“, řeklo by se dnes – svého skutku litovali a za Filipem s omluvami přišli, ten jim samozřejmě okamžitě odpustil, – a co prý pro něho mohou udělat, nabízeli se hned horlivě, „no, přineste mi slepici,“ na to sv. Filip, „a jak sem za mnou do oratoře půjdete, cestou tu slepici škubejte“,

Čtvrtek 21. července 2016

11. 9. 2015 jsem dostal malý „luxusní“ zápisníček, kde ve štítku na obalu, jako ve škole, bylo vypsáno místo „předmětu“ – „E., pokračuj! Tvůj Pavel R.“ to jsou ohromné věci, ohromně povzbudivé, silné, přicházejí nejvíc, když jsme v „nouzi“, právě jsem se vynořil z bezvědomí, do kterého jsem upadl někdy koncem června, hned na prvním listě tohoto čtverečkovaného sešitku, s přiloženou tužkou japonské provenience, je toutéž blankytně modrou tužkou napsáno:
„Zaváhám, ale pak neotálím:
z vět rozvleklé samomluvy
vyškubnu tři čtyři slova
a ještě jedno, náhradní.
A slovo prut natáhnu až
ke dvěma metrům.
Slovem naviják odvinu
ze slova vlasec pár centimetrů,
a přivážu k němu háček
ze slova řeřicha.
Švihnu prutem a vysoko
nahodím. Návnadou
bude svobodomyslnost
divoké kachny.

Středa 20. července 2016

přítel Petr A. mi v některém z nedávných mailů cituje Josefa Jugmanna, toho obdivuhodného člověka, který mimo jiné sám vytvořil legendární pětidílný slovník, dodnes ceněný jako dílo neuvěřitelné z pracovny jediného člověka: „Kniha je chlebem, pluhem, kolem a lodní plachtou, největším objevem lidského rodu“, absence knihy v dnešním „informačním“ světě je smutná ze zcela zásadních důvodů, což lze pozorovat z významových posunutí některých základních (i mravních) pojmů, a často z úplného zmatení lidské komunikace vůbec,

Úterý 19. července 2016

lidé, kteří tvrdí, že „nemají čas“, nebudou ho mít nikdy, a až jim ubudou povinnosti a různé závazky, naplní si čas zase něčím jiným, a vždycky to přeženou a vždycky budou hekat, že to přehnali, už dávno toto „konverzační“ téma neberu, ignoruju ho, lepší je mluvit o něčem jiném, „není čas“, pustá fráze a nic jiného, jako jiné fráze a klišé, která se dostanou pod kůži rychleji, než si uvědomujeme, den má 24 hodin a my máme všichni času stejně, záleží jen na tom, čemu ho věnujeme, jestliže se mi někdo „omlouvá“, že to a to nemohl prostě udělat, protože „neměl čas“, už to ani nekomentuju, protože měl samozřejmě čas jako kdokoli jiný, ale rozhodl se svobodně jej věnovat něčemu jinému, to je naprosto v pořádku a není zde nic k vysvětlování,

Pondělí 18. července 2016

vzpomněl jsem si na takovouto věc, už beru jako samozřejmost při jakémkoli hovoru či psaní, že jsem jednoduše o celý svůj někdejší majetek přišel, „shodou okolností“, „špatným podnikáním“, různými většími či menšími loupežemi, výsledek je takový, že mi zůstalo to (jak jsem nedávno psal na jakýsi úřad), co obvykle si člověk do rakve brává, ale při tom všem minulém podnikání a pokusy o hospodaření se vyskytovaly často velmi zajímavé okolnosti, např. nejhorším zlomem při mém zadlužení byla neschopnost zaplatit řádně úvěr u Komerční banky, za velmi neblahých okolností, které vyvrcholily naprosto profesionálně gangsterským vyloupením mé brněnské redakce,

Neděle 17. července 2016

ještě k těm „rodičům a dětem“ (mluví se teď na internetu hodně o „registrovaném partnerství“, o různých návrzích zákonů a rozporuplnostech v nich), jednou jsem doprovázel ve Zlíně přítele Jima Č. a Helenku s malým Adámkem v kočárku, hrál tehdy v hospodě Na Kovárně, ubytování měli v hotelu Saloon za řekou, když vše v hospodě s výborným plzeňským skončilo, přešli jsme pěšky k hotelu, byla hluboká noc, všude zavřeno, jen ve sklepním baru hotelu ještě otevřeno, přemístili jsme se – i s kočárkem – tedy tam, bar skoro zaplněn, jen u jednoho většího stolu v koutě seděli pouze dva mladíci, požádal jsem je, jestli si můžeme přisednout, chvíli bylo ticho, pak se ten statnější z nich pomalu rozvalil rukama a pažemi po stole a řekl, „ne, tady není volno“, ptám se „a proč?“ „protože nesnášám, když sú malé děti v hospodě“,

Sobota 16. července 2016

„medvěd s kozlem v hospodě sedí, jsou oba ožralí, sotva že hledí“, to byla vlastně jediná výchovná věta, kterou jsem od svého otce kdy slyšel, týkala se stolování, u společného stolu tehdy, jak jen to bylo možné (a u něho to často možné nebylo, protože trávil spoustu času „ve fabrice“, jednou musel vstát a jít dokonce od Štědrovečerní večeře, po té co se vrátil ke stolu od telefonu, „musím jít, měli jsme smrťák“, to slovo jsem často v dětství slýchával, otec pracoval na koksovně, „smrťáky“ tam byly časté, pod tím slovem jsem si jako malý kluk představoval jakousi záhadnou loutku, úplně jsem ji viděl, šedivou, s černými vráskami),

Pátek 15. července 2016

veřejný slovník je dnes zaplevelen obraty jako „obyčejný člověk“, „prostej člověk“ apod., nehledě ke všem těm „pseudo“ a „rádoby“ apod. znevažujícím předrážkám, dehonestujícím prakticky cokoliv a kohokoliv, souvisí to s právě odnedávna tak progresivně vzývanou „přímou demokracií“, aniž by se domýšlely její možné důsledky, aniž by se zvažovaly řádné dějinné analogie, zkušenosti a zákonitosti lidského konání na celé ploše lidské historie, jde především o výkřiky – z části velmi pochopitelné – obecné frustrace a neschopnosti rozlišení jejích příčin, vedu v tomto smyslu přes internet i několik osobních „zápasů“,

Čtvrtek 14. července 2016

výroční den Francouzské revoluce (která dodnes neskončila), Spojené státy americké měly tehdy 13 let, začínaly některé historické vzorce, které dodnes jsou poučné, dodnes s nimi zápasíme, soudíme je, podléháme jim, a v konečné fázi se vždy v posledku nepoučujeme, a hever dějin nám dál drtí zápěstí a ochromuje údy, v tom naše osobní osudy, právě dnes by se má sestra mohla dožít sedmdesáti let, umřela před patnácti, tiše, nikoho svým odchodem neobtěžovala, bývala vždy tvrdší než já, jednoho dne zvedám v Brně telefon, ve sluchátku neznámý ostravský hlas, ne, to máte špatné číslo, ještě jednou, ne, to jste si spletl číslo, ne, nespletl, jeden z jejích pěti synů, „mamka umřela“, stojím zkoprnělý, poslední můj nejbližší příbuzný, průvodce mého dětství,

Středa 13. července 2016

byl před několika dny svátek svatých Cyrila a Metoděje, ale rád bych napsal o někom jiném, o Metropolitovi moravském, arcibiskupovi olomouckém (1921-1923), rovněž jedinečné a originální, pro národ a Církev nesmírně obětovné, osobnosti, Antonínu Cyrilu Stojanovi, rodáku z Beňova u Přerova, tuším, že jeho dům ještě zcela nepropadl zkáze, ale nejsem si tím jist, dovídal jsem se o něm skrze knihy jeho sekretáře Františka Cinka, ale taky skrze monografii profesora Bohumila Zlámala, kterého si ještě z někdejší Olomouce pamatuju, vlastně dva významné profesory A. D. 1969, oba jsem potkával ve dveřích do chrámu Svatého Mořice, tím druhým byl prof. Oldřich Králík, který mi na jeden můj text, ke kterému se shodou okolností dostal (ten text se jmenoval Zlatý anděl psal mé jméno…), řekl, „to není nic, příteli, všechno vás ještě čeká, je potřeba pracovat, pracovat, pracovat“, já jsem to tehdy takto ani nemohl chápat, s těmi prvními dvěma slovesy jsem souhlasil, ale za to třetí jsem si umanutě dosazoval „a milovat“,

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 

Nejbližší akce