Jak jdou dny – Čtvrtek 25. září 2014

krásné, jeden vedle druhého, že ještě žiju, že ještě žijeme, den se zajisté krátí, nejen podzimně, i úběžníkem tohoto všeho snažení, mám zpoždění ve všem, ztěžka vyplňuju mezery v „úkolech“, které jsem si zadal, taky dneškem je potřeba žít, aby zítřek neunikl, a ten, jak známo, dosti bude mít na svém trápení, nevím, zda compjútrový svět člověku život zjednodušil, nebo zkomplikoval, každopádně zkrátil čas, znepřehlednil lidské vztahy, zmátožnil jeho fyzické bytování, snažím se ovšem ze všeho těžit dobré, dali jsme se na vojnu, nutno bojovat, v knize Job jsou slova povždy platná, „Militia est vita hominis super terram“ (Job 14, 1), „Život člověka na zemi je boj“, co dělám špatně, že přítel (nebo už knihu našeho přátelství zavřel?) T. P. mi výslovně mobilně-telefonní zprávou sděluje, abych mu nadále neposílal „noviny“? tedy noviny poutní, „Provodov“, který okupuje velkou část mého života, mého času, dává smysl dnům námahy i nicnedělání, na čem jiném mi více záleží? „noviny už mi prosím neposílej“, co tedy? tuším, že kniha přátelství se zavírá, příliš jsem asi horlil pro latinu při našem posledním setkání, pro latinu, kterou miluju a pohrdání s ní mě dovádí k zuřivosti, „kterýpak první hlupák prohlásil, že latina je jazyk mrtvý?“ píše Léon Bloy, Bloy přesný, tragický, smutně pravdivý, syrově drsný, když slzy se mísí s krví, ale jak jinak žít věrně? v jakém přátelství? právě dnes nad ránem jsem vstal a začal psát svou „řeč“, kterou bych měl v sobotu pronést při odhalení pamětní desky Ivanu Martinu Jirousovi v Humpolci, text jsem začal takto: „Hodnota přátelství je nesmírná. Vedle ní blednou veškeré cetky tak zvaně uznávaných hodnot společenských, jakož i politických. Blednou ve stínu hodnot skutečných. Vnitřních, hlubokých, skýtajících životadárné povzbuzení i tohoto života naplnění. Přátelství s jeho hlubokostí, obětovností i veselou bujarostí je na dně našich uboze lidských důvodů, proč vůbec cokoli dělat, nač se namáhat v denním plahočení, proč vůbec z postele – máme-li jakou – vstávat. Z důvodů přátelství jsem byl vyzván ctihodnými zástupci města Humpolce, abych pronesl několik slov k příležitosti odhalení pamětní desky jeho rodáku, básníku I. M. J. atd.“, takto bych tedy rád v Humpolci promluvil, takto bych nejspíš začal, závěrem pak se opět k přátelství vracím, těmito slovy (před nimi mám citaci závěru mého dávného textu „Osoba Magor“, který končí invokací „Maria, Matko Karmelu, oroduj za nás!“): „Z tohoto textu je patrno duchovní nastrojení, které jsme s Ivanem Martinem sdíleli. Nebylo příkře konfesijně definováno, odtažitě a mrtvě ohraničené. Bylo živoucí všednodenností a samozřejmostí. Otokar Březina říká, že skutečné přátelství vyžaduje společná přesvědčení, je jimi upevňováno a dennodenně zpřítomňováno. Jen tak je možná spolutvorba, společné dílo, které se přátelstvím umocňuje.“ tedy přátelství, slovo, o kterém se nediskutuje, „má-li tvůj přítel jen jedno oko,“ říkali staří Řekové, „dívej se na něho jen z jedné strany“ (Jiří Krchovský kdysi na tuto mou citaci údivně zareagoval: „a z které?“…), ano, možná je jádro právě v té latině, jazyku Božím, François Porché, tento znamenitý životopisec Mallarméův píše takto o jiném básníku, Charlesi Péguym: „Katolicismus Péguyho je náboženství, jež se vrací do minula, aby tam čerpalo nové síly u svého prvního zdroje. Nic méně klerikálního, v úzkém popuzujícím smyslu slova, nic, co by méně páchlo sakristií. Ona výrazná energie, které se podivuje ve Vulgátě, a jak praví, ‚ona velebná vážnost, ona šťavnatá bujarost, ona pravá plnost, ona pšenice a onen hrozen‘, to jsou význačné rysy jeho víry i jeho poesie, neboť dle pravdy obě jsou toliko věcí jedinou, ‚tvrdou i něžnou‘: ‚Bylo by třeba, aby nějaký Veliký spisovatel, totiž který píše prostě, dal nám francouzský překlad Matouše a Marka a Lukáše a Jana… Bylo by třeba nějakého Francouze, který by se nijak nerděl nad ušlechtilými smělostmi latinskými.‘ Péguy je tímto velikým spisovatelem a on je tímto Francouzem, ne že by se byl zabýval překladem Evangelií, nýbrž tím, že zase přijal za svou ‚tu ušlechtilou smělost latinskou‘, o níž mluví. – Lupič a pastýř, kteří kuli tuto řeč (latinu), naprosto nevěděli, pro kterého Boha pracují… Když říkali VERITAS, pravda, když říkali VITA, život, když říkali CRUX, šibenice na mučení, nevěděli nic, myslili, že slouží Vertumnovi a Pomoně a těm latinským bohů, rolničtějším a důvěrnějším, venkovštějším, podezřívavějším a zahradničtějším, menším, též zlomyslnějším, potměšilejším než ti krásní jinoši, bohové řečtí. Ničeho nevěděli o tom, že slouží Bohu, který přichází, a že Řím se jednoho dne stane římským.“ (François Porché, Charles Péguy a „Sešity čtrnáctidenní“, in: Nova et vetera, Stará Říše na Moravě) – co vysvětlovat, není-li pochopení a nastupuje-li slepota? buď víme, nebo nikoli, buď jsme obdařeni vírou (o niž nutno zápasit dennodenně), nebo se v bludu potácíme mezi nepravými modlami, ne, nemám vlastně co bych pro dnešek k těmto slovům dodal, snad jen na počest básníka I. M. J., jehož nedožitých sedmdesátin jsme mohli vzpomenout předevčírem, ještě zacitovat jeden úryvek mého ranního textu: „… Nemohu zde nevzpomenout nádherných, inspirovaných slov dalšího přítele, básníka a husitského kněze Rostislava Valuška, která si zapsal bezprostředně po Martinově smrti: † MAGOROVI / Napsal jsi mi do Okují: Rosťovi s láskou! / Vdech, výdech… / Ruach Elohím aur. / Kladivo v ruce / třímá Bůh, / který prý je láskou / a naše bytí kovadlinou. / Buch! / Šupina verše / z kovu duše žhavá / do nicoty padá… / Kam padá? / Do sbírky Vanitas vepsal jsi mi: Je to v nás! / Do Roku krysy: Už to nebude jako kdysi. / K smrti, že dolezeš sám, / třeba v nebezpečí pekel. / Mene tekel… / Omnes una manet nox… / Promiň, musím si utřít nos. / A odpusť snadný rým, / lépe to říci neumím: / Finis coronat opus. / Oremus! (O sv. Martinu, 11. 11. L. P. 2011) – Tedy: Dílo je uskutečněno svým závěrem, svým koncem. Každé dílo je úplné, ať bylo ukončeno ve třiceti nebo v 67mi letech. Nic k němu není potřeba dodat. – Závěrem bych si dovolil tak trochu bonmot, nebo spíše nepřímé podobenství: S Martinem Jirousem jsme sdíleli také lásku a obdiv k italskému filmaři Federicu Fellinimu. Když po jednom z méně podařených filmů (Město žen) se jedna mladá učitelka dílem pohoršila slovy, že je to film „starého prasáka“ a že „ženy jsou v něm takové, jaké si je představuje starý prasák“, Fellini reagoval slovy: „Kdybych se měl urazit, urazil bych se kvůli slovu starý, ne kvůli tomu prasákovi. Jakožto dobrému katolíkovi mi to označení připadá jako medaile, vyznamenání, skutečný erbovní znak.“ – kdo tato slova nepochopí, a nerozumí důvodům, proč Gilbert Keith Chesterton konvertoval ke katolicismu („proto, abych se zbavil hříchu!“), tomu těžko vyprávět o Vulgátě, o latině, a nakonec vůbec těžko mluvit u kráse, kterou na kost ohlodaný rozum a vnější mravnost nenahradí, před několika dny zemřel jiný vzácný člověk, Daniel Reynek z Petrkova, Oremus! –
Brno, Alfa Passage, 25. 9. 2014, 19:30

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 

Nejbližší akce