Blog - JEF

Z pěny dní – Neděle 9. února 2014

probírám se starými bločky, vyhledávám zapomenuté poznámky, shrnuji, odškrtávám vyřízené, nevyřízené sumarizuju… nacházím nádherný citát z Čepovy Polní trávy: „,Hudba je největší dar, který ponechal Bůh člověku, když ho vyhnal z ráje,‘ říkal chlapci starý rechtor Matocha, ,bez něho bychom neunesli tíhu a smutek svého vyhnanství. Nespouštěj se jí nikdy. I kdybys byl tím nejchudším a nejbídnějším člověkem na světě, nezahyneš, dokud ti bude ona znít v srdci.‘“ – kde jsou všichni ti „rechtoři“, kteří bývali v dobách boje o jazyk, o národní existenci? co zbylo z lásky k vlasti, národnímu společenství? co zbylo z tradičního života „otců“? kdo za ně postaví svůj hlas? nevím, jen ironie a mystifikace, snad v lepším případě sarkasmus, jakási ochablost ducha v soustředění na „míru nezaměstnanosti“, zdražování potravin, prolamování limitů (čeho ještě?), nemiluju ironie, moje téma již drahnou dobu, mám i řadu citátů, které tuto mou nechuť dokumentují, zde třeba André Suarez: „Člověk hodnot a nejpřesnějších náhod (řeč je zde původně o Napoleonovi) neodsuzuje ničeho tak důrazně jako člověka ironie: ironie ruší každou hodnotu a zvrací náhody. … Ironie je falešnou mincí v usuzování.

Z pěny dní – Úterý 14. ledna 2014

anketa v „Parlamentních listech“: jen 14% lidí je pro další integraci v EU, 61% žádá „v žádném případě nepřijímat euro“ a „pravomoci EU oslabit“, 25% občanů je pro „úplné vystoupení z EU“, je to varovné a tristní, jen potvrzuje účinnost proruských angažmá na mnoha místech, myšlení zničené normalizací, kdy většina „národa“ selhala, nyní jen malé procento lidí je schopno uvažovat s nadhledem, se znalostí historie, v intencích tisícileté evropské civilizace, kultury, zcela zřejmé odsekávání již tak dost nepevné větve, na níž tato „republika“ ještě jakž takž suverénně (eh, ty obavy o „ státní suverenitu“ v EU, jak jsou falešné a pokrytecké!) sedí, – jak jsem psal včera: stádní, nemyslivé tupanství v "národě" vítězí, buranismus se stává normou (a výchovně vane rovnou od Hradu pražského), užitek, peníze a touha po moci, mocičce v tomto morálním chlívě vítězí, tleská se nejodpornějšímu průměru, vulgaritě a „starým předsudkům“, které nás postupně budou stát (evropskou!) svobodu, o níž snad v roce 1989 ještě bylo nějaké ponětí, nemohu se ubránit tomu slovu: alegorii „vychcanosti“ by měla mít ve znaku tato země, ne, s tímto nechci mít nic společného, co tedy?

Z pěny dní – Neděle 5. ledna 2014

málo se toho děje, pomáhám si knihami, ty nezklamou, pakliže správně padneme na tu dlouho odkládanou, několikrát chabě rozečtenou, kdy v pravou chvíli právě ji v chladivé noci, která se krade za okny – zatímco my v péřovém spočinutí, v důvěrně nažloutlém světle lampy se schoulíme do sebe – kdy tedy právě ji do rukou uchopíme (Verner von Heidenstam, Pout sv.

Zapsáno cestou – Neděle 10. listopadu 2013

mnoho autorů píše o bolesti a o strádání, vlastně o bolesti taky jako o jediné realitě, jediné důsažné mocnosti, která člověka uchopuje, tvární a směruje, po výtce směrem většinou nepochopitelným, Witold Gombrowicz, tvůrce, jehož myšlení mi velmi vyhovuje a již mnoho let mě inspiruje v úvahách, dokonce takto chladně sděluje tuto definitivu, kterou bych se z velké části ani nesnažil vyvracet: „… Opravdový realismus tváří v tvář životu je vědomí, že jediným konkrétnem, skutečnou realitou je bolest. A zatím, současná filosofie se prezentuje s doktorským, profesorským tónem, jako by bolest ani neexistovala. Sartre došel dokonce až k tvrzení, že i mučení může poskytovat rozkoš, jestliže si mučený představuje, že po smrti přijde do ráje. A tohle pro mě naprosto neplatí. Myslím si, že tento lehkomyslný způsob nakládání s bolestí profesorským tónem je jednou z chyb současné filosofie, která je nesmírně měšťácká a navíc vytvářená universitními suchary. … Chtěl bych napsat něco, co by opravdu přispělo k pochopení bolesti, něco skutečně strašného a absolutního, samotný základ reality.

Zapsáno cestou – Úterý 22. října 2013

jak psát a neopakovat se? a přesto psát, o životě, který se (ne)opakuje, cesta ze Z. do B. se zkrátila na hodinu a půl celkem pohodlného cestování, kde potřebuju být o hodinu nebo o dvě dříve? nic mě nenapadá, vločky času sněží dál, pravidelně, zdánlivě jako by se nic nedělo, nic neodčinitelného, nic nenávratného, nechutné fronty u pokladen supermarketu v půl osmé večer, proč? zboží jakés takés dodají, na placení si počkej, víme, že neutečeš, a téměř každodenní vybafnutí, „máte B. kartičku?“ nemám, nikdy jsem ji neměl a ani ji nechci, chtěl jsem si to kdysi napsat na prázdnou účtenku, aby mě u pokladny tím dotazem neobtěžovali, neudělal jsem to, jen v hospodě vykládal, gestikuloval, teď jen – nezdvořile ovšem – mlčím a skládám jídlo do tašky, nemám sil už na tu – v jádru agresivní – otázku odpovídat, nechci se s nikým bavit o ničem, co mám a co nemám, tady jsou peníze, vemte si je a dejte mi pokoj, zamýšlím se poslední dobou nad zvuky a hluky, nad nejrůznější hudbou, nad něčím, co bychom dříve nikdy za hudbu nepokládali, dnes hranice nejsou, v postmoderním změtení je stejně všechno jedno, čeho se chytit?

Značeno cestou – Neděle 22. září 2013

napadá mě často porovnání, jak se žilo dřív a jak se žije dnes, je to logické, stárnu (nemoudřím, naopak vzpomínám na wildovský bonmot o tom, že „tragedií stáří je, že je člověk mlád“!), stárnu a přemýšlím nad tím, jak je možné, že dříve se o penězích mnoho nemluvilo, zatímco dnes se o nich mluví permanentně, dřív jogurt s rohlíkem byla docela normální večeře, ovšem musím zase říct, že ten jogurt byl nejspíš jiný, a ten rohlík taky, nehledě k tomu, že stál 30 halířů a jogurt něco přes korunu, úžasné vymoženosti jsou dnes, ohromné ledničky nabité kdovíjakými zásobami, špajzy a sklepy jakbysmet, ale na nic takového si ze svého dětství nevzpomínám, uzounká spíž vestavěná do kuchyně, nějaká marmeláda, polooschlý mazanec, předvčerejší a stále poživatelný chleba, snad nějaká konzerva, mléko kupované do bandasky se svařovalo a nechávalo vychladnout, syrové mléko se prakticky nepilo, vařilo se z toho, co se přineslo, moc se o tom nemluvilo, nakupoval jsem pro celou rodinu (čtyřčlennou), 2 l mléka, kilo chleba, pět rohlíků, čtvrtku másla, sýr eidam, tvarůžky, brynzu (kterou jsem dostával na dopolední svačinky do školy a byl jsem tou brynzovou chutí tak udolán, že některý ten úhledný balíček

Značeno cestou – Sobota 21. září 2013

nad ránem sen, přijeli jsme do malé vesničky, jakoby někde poblíž Onšova, hostitelem je nějaký můj vzdálený bratranec nebo přítel, vcházíme do jejich usedlosti, v místnostech na zemi je sláma, na dvoře hodně bláta i jiného nepořádku, pozornost se soustřeďuje na psa, běhajícího v tom nepořádku sem a tam, uvědomuju si, že v obci bydlí taky moje babička, ale má už přes devadesát, kdoví, jestli ještě žije nebo jak se jí v takovém věku daří, nakonec vycházíme na náves a zjišťuju, že hned první domek na kraji obce, nízký s modrou malbou na způsob žudra kolem dveří, je ten její, babička je ovšem čiperná, vychází hned ze dveří, bez poblémů mě poznává, ptám se jí taky, co čte, prý Kantovu Kritiku čistého rozumu, zdá se jí ten Kant hodně „zbožný“, což mě sice udivuje, ale nijak to nekomentuju, vracíme se do původní usedlosti, díváme se z okna na rybník, kolem probíhá debata o tom, jaká to je řeka, která z rybníka vytéká, účastníci se dohadují, zda Dráva nebo Sáva, vidím náhle jakoby vnitřním zrakem mapu, na níž je značena „Sáva“, což hned dávám k lepšímu s jistotou, že tomu tak skutečně je, nikdo neprotestuje, po rybníce plavou kachny s mladými káčaty, mezi nimi poletují ohromní otakárci fen

Značeno cestou – Pátek 20. září 2013

musím přiznat, že přece jen po té, co jsem pravidelněji začal psát na stránky Polí 5, nenutí mě to příliš ke „kulometnému“ psaní blogovému, jeť psaní v klidu u stolu, do sešitu, přece jen odlišné, jinak vysilující a snad i jinak na čtenáře působící, slyším, jak se Milan Lasica vyjadřuje o svém fejetonovém psaní a celkem pochopitelně podotýká, že když ho nic nenapadá, začne vzpomínat, sám se ke vzpomínkám snažím vracet, jen když mimoděčně vyvřou v souvislosti s něčím současným, jinak jsem se právě probíral nějakými staršími výstřižky, když tu na mne vybafne titulek „Bez ironie“, píše to Adam Borzič v loňském Tvaru, musím uznat, že i v tom letošním, jemuž dělá nově šéfredaktora, se snaží upřímně a bez otupující nějaké naučené machy, vidím, že při prvních odstavcích jeho loňského článku jsem si udělal několik otazníků, tématem je úloha poezie, a básníka k tomu, v dnešním světě, článek je psán svým způsobem jako zápas o „vážnost“ (už samotného tématu) a s něčím, co označuje jako „ironii“ (cituje v tomto smyslu Octavia Paze, který „charakterizuje romantický básnický étos jako vizi vesmíru coby systému korespondencí a vizi jazyka coby dvojníka vesmíru, a dále tvrdí, že jakmile se tento s

Značeno cestou – Pondělí 26. srpna 2013

dnes několik snů, všechny se vztahovaly k cestě, zpočátku nebylo jasné, kam a proč se má cesta uskutečnit, nádherná krajina, jakoby mezi Zn. a V. n. d., ale bukoličtější, spíše podobná té za P. Vydřím, když vychází slunce, navštěvujeme v nedaleké vsi jednoho známého, kterého chceme požádat, aby nás na místo odvezl autem, nejprve se ale zastavíme na jídlo v nedalekém hostinci, je to jakoby ten na křižovatce u M.

Poesie a pokusy

(K recenzi Petra Krále na dvě knížky nakladatelství Vetus Via)
Mám před sebou posledních šest knih, které vyšly péčí nakladatelství Vetus Via, to jest péčí mou, Františka Štorma a dalších přátel. Jsem s těmi knížkami spokojen. Grafika je příjemná oku, čistá, prostě vypovídající. Nevtíravě nastiňující obsah. Ve dvou případech jsou to knížky třicetiletých autorů vůbec první (Martin Cina a Pavel Šuhájek, oba nar. 1982 v Jihlavě). A jak pravím, jsem spokojen.
To neznamená ovšem, že se stále nepřestávám ptát po základních důvodech, ať už tvorby jako takové, nebo poezie zvláště. Jean Onimus ve své knize La Connaissance poétique (1966) píše: „Poesie nám má co zjevit (…), chceme-li zůstat lidmi, to znamená duchy, kterým se svět zpřítomňuje a kteří se zpřítomňují světu. Pro tento dialog našich vědomí se světem – dialog, který humanizuje zemi a činí ji člověku obyvatelnou – je důležité, aby jej poesie vedla v čase, kdy vesmír kolem nás se stává stále lhostejnějším, objektivnějším a mlčenlivějším: neboť ‚člověk obývá zemi poeticky‘. (…) Je-li zbaven poesie, umírá zadušením.“

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce