Pátek 17. června 2016

protože nepočítám s nějakým vydáním svých „sebraných spisů“ (už vyšly: před několika dny mi vzácný člověk, můj hlavní lékař-zachránce při mém pobytu na královéhradecké klinice, poslal na fotografiích vysoký štos tlustých složek mých lékařských záznamů mezi dubny 2015-2016 – váha 33,3 kg), předpokládám, že do tohoto obnoveného blogu budu vkládat i některé okrajově publikované, nebo nepublikované zcela, texty, na které třeba zrovna narazím nebo k nimž mě přivede nějaká všednodenní „nahodilost“ a o nichž vím, že už je nejspíš nikdy nikde nevyužiju, ne že bych necítil úctu a respekt k Petru Královi, ale vím, ať jsem napsal či napíšu v životě cokoli, že bych nějak podobně nedokázal vůbec se svým psaním zacházet, jako on pracuje při svých jistě obdivuhodných „souborech“, umořilo by mě to, ztratil bych chuť k jídlu, přestal bych zpívat, mluvit, žít, nic z toho nechci, budu pokračovat touto cestou, kterou jedinou – snad – jsem schopen garantovat, přátelé z revue HOST mi posílají každý měsíc jejich časopis, který mě udržuje ve „formě“ vůči současným literárním trendům („up to date“, jak už kdysi říkával pan J. Š., níže zmíněný), otvírám tedy webové stránky této revue a otvírám odkaz k jednomu mému příležitostnému textu: Úvodnímu slovu pro fotografku Jitku Taussikovou k výstavě v červenci 2006 (ve foyer divadla Husa na provázku, při Měsíci autorského čtení):
Nevím, zda si autorka k uvedení své výstavy vybrala toho pravého. Čím dál méně si myslím, že patřím do literatury, čím dál méně si myslím, že patřím na akce tak ambiciózní, jako je Měsíc autorského čtení. Ale když jsem tuto výstavu neodmítl uvést, jsem povinován aspoň něco říct, budu-li toho schopen.
Jitka Taussiková. Seděli jsme kdysi v jedné čajovně (což se mi stalo jen několikrát v životě, protože sdílím názor Pavla Zajíčka, který se jednou o těchto zařízeních vyjádřil: „Je to volání… – které není“). Seděli jsme tedy před lety v jedné čajovně a Jitka mě požádala, abych pro její práci – zřejmě dost divadelně orientovanou – což je ostatně moje další trauma – jí sdělil nějaké údaje o brněnském filosofu Josefu Šafaříkovi. Nevím už vůbec, co jsem jí říkal, ale snad to k něčemu bylo – ač to, co jsem jí řekl, tu práci jistě nezachránilo – ale pro mě bylo důležité, že jsem Jitku poznal. Teď je z ní fotografka. Dokonce fotografka pronikající na tak zvláštní místa a do tak zvláštních společností, jakou byla bítovská sešlost k oslavě sedmdesátin Jiřího Kuběny. Sešlost, jejíž příprava připomínala spíše vojenské manévry. Ostatně, jak známo, oslavenec sám je z důstojnické rodiny, a mnohé z této determinace má pod kůží provždy.
Ale podívejme se na tváře, které se tam sešly a které nyní můžeme v klidu pozorovat na zde vystavených fotografiích. Tváře, které patří do jednoho světa. Do jednoho světa, který je dobrý. Děsil jsem se tohoto vybubnovaného sletu gratulantů, ale samotná realita mě naplnila nadšením. Je pravda, že kromě Jirky Paukerta neznám nikoho, kdo by něco takového dokázal. Pro mne samého jsou to jen příklady toho, co sám dělat nemohu, protože stále vyostřeněji pro svůj život uplatňuji naprostou civilnost, naprostou všednost, naprostou neokázalost. Jistě k tomu i – v tomto smyslu negativního vymezení – přispěl právě Jiří Kuběna. Ale každý má jiné místo na světě. Je dobře, že tento slet tváří, tváří každého jednotlivého zvláštního života, Jitka Taussiková zachytila, ač sám nemám důvod se na tyto fotografie podívat více než jednou. Je to nespravedlivé, co říkám. Ale což v tom není marnost, v tomto fotografickém zachycování skutečnosti – či toho, co v onom zlomku vteřiny skutečností bylo? A byla to skutečně skutečnost? Já tuto marnost bohužel cítím a není mi z toho veselo. Sám pro sebe nedokumentuju nic. Neorganizuju fotografy, nerad se fotím, nerad cokoli zvukově či vizuálně zachycuju, protože nevěřím, že v archivech je skutečnost, že v archivech je pravda. Pravda je plachá jako lesní zvěř a je dlužno ji vyhánět z „doupat protiřečností a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory“, jak píše Jakub Deml. V tomto smyslu mě minulost zajímá a baví jako loňská tráva spálená při zahradním úklidu.
Tedy, jak jsem úvodem řekl, opravdu nevím, zda si autorka pro úvodní slovo ke své výstavě správně vybrala. Ale jak odmítnout? Jak neocenit práci, postřeh, nadání vizuální, které tato výstava představuje? Nepochybně moje dokumentaristická ignorance a neschopnost je mou osobní záležitostí – a tohoto milého publika se netýká.
Děkuji Jitce Taussikové za námahu – i vám, že jste ji přišli povzbudit. Mně pak promiňte, že jsem vás tímto čestně přislíbeným mluvením zdržel od nerušené prohlídky.
V Brně 15. července 2006
čas uběhl jako voda, J. K. se zatím dožil osmdesátky, ale o tom i o jiném příště –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 17. 6. 2016, 05:08