Sobota 18. června 2016

taky dávnou rubriku „Sestup a pád jazyka“ bych zde rád rozevřel, trápí mě ty věci neméně než dříve, i když jsou jiné, nová překvapení přinášejí, už není něco „nakonec“ nebo „závěrem“, všechno je „ve finále“, vzato z nějaké estrády? z televarieté? nevím, odkud na mě tyto deprese vystrkují rohy, objevuje se to prakticky v každém vyprávění lidí, kteří rádi „vyprávějí“, jistě tyto milé lidi nemůže ani napadnout, jak mě tímto klišé ubíjejí, tyto fráze, ustrnulá rčení, která kdoví odkud se objevila, bohužel svědčí o jisté duchovní lenosti, neúctě k jazyku předků, ke kterému se pro spěch doby už ani nevracíme, proč? nač ztrácet čas, když dnešek utíká tak rychle, politici už věci neřeší, nediskutují o nich, nehledají nějaká východiska, jen se stále o čemsi „baví“, což mě věru už dávno přestalo bavit, protože to slyším všude, ale pozor, je to nové, mohu to dokázat, objevil se tento slovesný paskvil právě s vynořením nové podnikatelské strany či co to je, snad tam hraje roli i jakási českoslovenština, tomu by nasvědčovaly i jiné bezdůvodné slovakismy, s kterými se setkávám až poslední dobou, nebo řekněme „od revoluce“, už se neděje „tolik“, nýbrž „až tolik“, nic není „natolik vážné“ nebo „tak vážné“, nýbrž pouze „až tak“, proč? parazitismus zde zavlečen do jazyka úplně zbytečně, a abych aspoň trochu vyčerpal zásobník, přidám ještě zvláštní, lenošný obrat, že „něco je o něčem“, jedna věc je prý o nějaké jiné, což je nesmysl, pohádky jsou o něčem, příběhy, vyprávění, nikoli věci, pouze lenost a ochablost ducha při vyjadřování může vytahovat tuto berlu, kterou ovšem dnes používá kdekdo, ne směrem nahoru, nýbrž dolů, slyšel jsem včera v rádiu nějakého poradce jistého ministra, jehož řeč přímo bujela těmito úpadkovými jevy, včetně zbůhdarmých anglicismů a pokleslé hrubosti (jistě to sám chápe jako „lidovost“), kterou nepochybně pochytil od svého pána a přijal za svou, neboť školy mu zřejmě nic lepšího neposkytly, upozorňuji na to proto, že nechci nic zanedbat, vzpomínám si, jako by to bylo dnes, jak jediná – ostatně dost problematická – osobnost zcela zvrátila grafické vyjádření slova „jazz“, které se v 60tých letech začínalo psát (filologové opět vyrukovali se svými normativy) „džez“, a tento jistý Jan Werich v televizi o tomto milovaném druhu hudby v jakémsi pořadu jednou zděšeně mluvil a opakovaně slovo vyslovoval skutečně anglicky, tedy nikoli „džez“, nýbrž [dʒez] – začátek slova něco jako „znělé č“ – přičemž při slově „džez“ doslova jako by zvracel, udělalo to na mě tehdy velký dojem a dodnes jsem přesvědčen, že tento J. W. pro naši mateřštinu toto anglo-americké slovo zachránil – jazz – jak krásné slovo, výslovnost, realita, a už po několik generací, všechno je možné, pokud to člověk propasíruje přes televizi, v pozitivním, ale jinak bohužel převážně negativním smyslu –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 18. 6. 2016, 04:34