Blog - JEF

Dále značeno cestou – Úterý 30. července 2013

zemřel muzikant J. J. Cale, nenápadný, málo známý, ač autor nepominutelných skladeb rockové hudby, které známe z podání Erica Claptona a dalších, velmi sympaticky říká: „Vždycky jsem byl radši tím, kdo zůstává vzadu. Nevyprodám sál, lidi mě neznají. Všechny mé písně proslavili jiní hudebníci. A o to mi šlo. Takhle se mi to líbí.“ vzácné slovo, tehdy i nyní, v jiných ovšem souvislostech geopolitických bych tato slova rád vztahoval i na sebe a své snažení, které by mělo být nenásilné, nenápadné, jemné, jako by šlo více o věci samotné než moje osobní působení v nich, i když – přísně vzato – jsou to věci neodlučitelné, osobnost a dílo, byl Flaubert skrytý za dílo, byl Shakespeare až dokonce obtížně vůbec jako osobnost identifikovatelný, je to ideál?

Ještě poznámky cestou – Pátek 12. července 2013

vím, že se dále nedostanu než k fragmentům, citacím, k citacím sebe sama, vracím se k prvním důvodům, k dávným zápiskům, značeným nedůsledně, substanciálně, zkratovitě, dnes i smysl na mnoha místech nejednoznačný, přesto se k nim znovu obracím, abych aspoň takto se s nimi vypořádal, pro tuto chvíli, třeba i jednou provždy, Brno, 6. 11. 1972, návštěvou u J. Š. (kterého jsem právě včera zmínil, a který z mnoha mých úvah – ať jmenován či zamlčen – se dere na povrch, jako polemický protějšek, jako úctyhodný myšlenkový nepohnutelný balvan, jako opora filosofie po výtce ve smyslu existenciálním), „Dokonalost a míra. Kýč. Panna Maria Syrakuská: Ta, jež pláče – sádrový obraz: kýč! J. Š. říká: ‚Ona prostá věřící, modlící se k obrazu, může vidět čistou krásu!‘ Dokonalost, míra, krása, číslo: číslo ne(jen) kvantita, ale (i) kvalita. Jde o to, co (ne jak, kolik…) Dítě když maluje, maluje vždy něco; to jak je přidáno; výtvor také nikdy nemůže být kýč. J. Š. říká: ‚Tam je klíč‘.

Ještě poznámky cestou – Čtvrtek 11. července 2013

vlastně v životě běží především o svědectví, bylo tomu tak v minulém režimu, je tomu stejně tak i v režimu tomto, který mě nepřestává udivovat, jaké nestydatosti jsou veřejně možné, jak mizí morální hranice, jak mizí vůbec jejich potřeba, chodím ulicemi a říkám si, „tato země není pro starý“, nejenže není pro starý, kteří zelenou na přechodu nestihnou, snad tak do půli cesty, do dvou třetin, proč bych se měl nechat atakovat tupě mechanizovanými figurkami za volanty?

Ještě poznámky cestou – Pátek 28. června 2013

jsme přenášeni životem na jemných motýlích křídlech, na křídlech andělských, netušíme ani, jakými milostmi obdařeni, že stále můžeme vzhlížet ke stropu, prohlížet zvláštní odstín zelené na stěně v úpravně zarovnané výmalbě, i tváře lidí jsou jaksi jemné, vnímavé, ač mlčící v každou denní hodinu jinak, jiné tváře, jiné světy, v své vlastní mlčení ponořené, při slovech často překotných, nepřesných, často jako bychom se nadechli k něčemu delšímu, ale ztišíme tón, stáhneme rejstříky, v podivu, že ještě žijeme, jen potichu, jen tiše, abychom život nebrali útokem, už jako kluk jsem četl útlou modrou knížečku The Old Man And The Sea , zakoupenou v „Sovětské knize“, leže na gauči, z jehož kostry vyčuhovaly kovové pružiny, v bytě zakouřeném čtvrtečními sešlostmi milých dam, příbuzných a přítelkyň mé matky (taky první „samizdat“ jsem tehdy viděl – „Oneskorené reportáže“ Ladislava Mňačka, opatrně podávané z ruky do ruky, na velkém formátu průklepového papíru), bylo mi dvanáct třináct let, až později jsem porovnával text „It was a big fish“ nebo „The old man was dreaming about the lions“, české vydání, teď znovu je otvírám a vidím, že právě ty nejjemnější, jen nadhozené nenápadně mo

Další poznámky cestou – Čtvrtek 21. března 2013

vím, že zabrousím do tématu velmi obtížného, ale přesto mi to nedá, včera, jdu o půl sedmé večer jasně osvětlenou ulicí, dvě stě metrů od Hlavního nádraží, sotva pět set metrů od samého středu (téměř půlmilionového) města, jdu po chodníku kolem telefonní budky, u ní stojí dva výrostci, na druhé straně chodníku další tři, mladí Romové, 15-17, odhaduju, projdu mezi nimi, pomalu, protože jsem po nemocech ještě zesláblý, sotva ujdu pět kroků, ucítím na čele rozžhavený uhlík nedopalku, jak nade mnou ve větru zarotoval a trochu mě překvapil, hned jsem ovšem pochopil, a bez reakce, aniž bych se ohlédl, pokračoval jsem dál svým směrem, ticho, nic, přemýšlím nad tím, čím jsem si vysloužil toto „nepřátelství“ či pohrdání, napadá mě, že buď toto není můj svět („tato země není pro starý“), v němž jsem se nedopatřením ocitl, nebo naopak někdo mi dává najevo, jak právě na tento můj („bílý“?) svět plije, a ta cigareta? už jen pro pobavení pokračuju v úvahách – dle své zkušenosti – byla ta cigareta „vyžebraná“ (sám jsem takto daroval spoustu cigaret, aniž bych od někoho takto cizího jakoukoli dostal), nebo jinak získaná? ze „sociálních dávek“, jak se říká?

Další poznámky cestou – Středa 20. března 2013

„chcete kokino?“ ptá se mě prodavačka, v knihkupectví, zvláštní, hezké slovo, „kokino“, „no, když se tak na ně díváte…“, nedíval jsem se, vnímal jsem jaksi globálně vůni a dech knihkupectví, jeden z mála krámů, kde se ještě člověk cítí lidsky, možná, že bych se dobře cítil i někde v „drobné galanterii“, ale žádnou široko daleko nevidím, anebo v „úpravně oděvů“, kde hbitě látky probírají zručné prsty švadlen a krejčových, berou míry, zkracují, prodlužují, hledal jsem jednu, aby mi zašili roztržený šev u koženého pláště, snad z mongolských koníků, ale nešlo to, neměli na to stroj, putoval jsem sedmero ulicemi, skrze sedmero křižovatek, až jsem jednu úpravnu našel, ale kabát nevzali, prý někde jinde, jindy, snad, plášť visí dál, kde visel před půl rokem, psal jsem několikrát v poslední době o potřebnosti poezie, ne o jakémsi estetickém zážitku, či jakémsi (zábavném) řemesle, ale o její nutnosti k holému životu, k holému bytí, v němž člověk hlubinně a vážně člověkem vůbec je, a člověkem zůstává, i kdyby čerti všech materialismů se ženili a skučeli nad osudy lidí, je hluboký nepoměr mezi hmotnými snahami člověka o přežití, o dobré bydlo, o pohodlí, o „štěstí“, a mezi tím, co si člověk v

Další poznámky cestou – Neděle 10. února 2013

myslím, že se chytají jen důsledky, „nedostatek peněz“, místo toho, aby se postihovaly příčiny, dobrá, Ministerstvo kultury, které pro mne dost nepochopitelně neřídí žádná osobnost, nýbrž snaživá okresní úřednice, dává stále méně peněz „na kulturu“, proč? protože takový je stav ve společnosti, protože kultura vlastně není potřebná, podstatný je bůček nebo kaviár, jak pro koho, řeknete mi, že je to vina „vlády“, ale já Vám řeknu, že je to vina našeho obecného utilitárního smýšlení, které pouze vláda kopíruje, nekonzistentně se snažíc vyrovnat bůčkové potřeby lidu, a taky jen aby se příliš neizolovala od evropského měšce, nad kterým se rozšiřují zorničky všem okresním či krajským zlodějům, co Evropa? co kultura? co nám tyto hodnoty mohou dát? co se z nich dá vlastně urvat?

Další poznámky cestou – Pátek 8. února 2013

musím říci, že nezískávám základní informace z médií, ta pro mě existují jen jako možné aspekty k věcem, které pokládám za zásadní a o nichž si úsudek dělám sám, dle vlastní, osobní zkušenosti, měl jsem dnes debatu na Facebooku ohledně hlasování ve sněmovně ve věci případného svátku či „památného dne“, věnovaného Janu Palachovi, samozřejmě se vynořila řada vtipálků a všeználků, kteří měli hned jasno, jak to s tímto hlasování bylo a kdo a proč se zdržel, já, znaje pana K. Sch., jsem se zabýval (neznaje ovšem detailů toho hlasování) případnými důvody, proč se K. Sch., podobně jako bych to udělal i já, hlasování zdržel, šlo mi především o téma tragického a symbolického suicidia, které obecně pokládám za hluboké neštěstí, ale v zásadě nemohu než souhlasit např.

Další poznámky cestou – Úterý 5. února 2013

mnohokrát jsem chtěl psát o chudobě, a snad jsem o ní i psal, nebo vlastně o ničem jiném nepíšu než o chudobě: „chudé své máte vždycky s sebou, ale mě míti nebudete“ (Jan 12, 8) anebo „zůstaň s námi, neboť se připozdívá“ (Lukáš 24, 29) psal jsem kdy o něčem jiném? jenže chudoba je dnes chápána jako technický problém, řešitelný jako všechny technické problémy, bez ohledu na osmero Blahoslavenství, kde jsou jmenováni také „blahoslavení chudí duchem“, což značí především lidskou nedostatečnost či „nesoběstačnost“ (Matouš 5, 3) a právě o těch je praveno, že „jejich je Království Nebeské“, jenomže všichni chtějí království tady, a co nejdřív, nejlépe hned, se „sociálními jistotami“, skýtanými proklínaným státem, proklínanou vládou, která jako by byla esenciálním zlem, které nikdy přece nemůže mít pravdu vůči naší „individuální svobodě“, náš stát (ten technokraty ořezaný a rozporcovaný zbytek „českých zemí“) není prvním státem na světě, a není špatné třeba otevřít si taky někdy Tacita, např.: (Tiberiova slova k ochraně státní pokladny) „Začnou-li sem chodit chudí, kolik jich je, a budou-li žádat peníze pro své děti, nikdy se jednotlivci nenasytí, obec však zchudne. … Vyčerpáme-li ji (t.

Další poznámky cestou – Čtvrtek 3. ledna 2013

už jsem o těch „politických“ věcech ani nechtěl psát, ale nutí mě aspoň ke zmínce ještě Milan H., který zde na tento můj „domovský“ web dal, a tiskacími písmeny jako pro děti, svůj názor na volbu prezidenta této země, s kterým – jakkoli jsem dalek nějakého „vyvracení“ – hrubě nesouhlasím (ač právě V. Franz a K. Schwarzenberg jsou jediní dva kandidáti, které znám osobně) a mám k tomu své důvody, zkrátka „jiné vidění“, taky jinou terminologii (že by K. Sch. byl vůbec k někomu „devótní“, podkládám jako u jednoho z mála lidí této země za naprostou kontradikci a nepochopení), že s některými názory spoluobčanů na osobnosti kandidátů nesouhlasím, je o mně jistě známo i odjinud, jen bych vybral jednu frapantní nepřesnost v psaní Milana H. – tzv. neuznání „palestinského státu“... jak je možno uznat něco, co neexistuje? jak je možné uznat vládu, která neovládá své vlastní území?

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce