Dále cestou – Pondělí 17. února 2014

days like this, takový jeden den, rozčísl jsem si hlavu při pádu se schodů, slabost si nechtěl připustit, drsný beton, jakási ostrá železná součástka, sedm stehů, začerstva, tajemné fungování těla, kontinuální duševní vědomí, všechno mě nutí ke spánku, ale spánek je klamný, spánek je zrádný, ne nadarmo píší moudří „spánek je něco velmi tajemného; člověk, který představuje svobodnou osobnost, sám se ovládá a řídí, odpoutává se ve spánku, vydává se ze svých rukou, svěřuje se silám své bytosti, kterou nestvořil a nepřehlédne; spánek je aktem důvěry ve vnitřní správnost, jistotu a dobrotu lidského světa, aktem bezstarostnosti a srozumění s nepředvídaným“ (Karl Rahner), ale jak, když právě tomu důvěřovat je tak těžké? spím v půldruhahodinových intervalech, ale vlastně jako bych spal pořád, celý boží den, celou boží noc, „komunikace se základy, na kterých je založena a v nichž musí zůstat zakořeněna celá svobodná lidská osobnost, všechny vědomé životní plány, má-li člověk zůstat zdravý nebo se uzdravit“, to prý je spánek, ale v tom nevědomí setrvávám příliš dlouho, není to svobodná volba, ale jen slabost, do které upadám, do jakéhosi mezizapomění, které není čistým aktem důvěrného spočinutí, ale nějakým jen nejistým zapomínáním denního trápení a nemožnosti, tedy zřejmě ani příliš neposiluje, jen převádí ztěžka ze dne na den, z jednoho kratšího dne na další, který ještě kratší, ale „Quis infrimatur, et ego non infirmor?“ Kdo jest sláb, abych já nebyl také sláb? (II. Kor.) takto jsem zápis skončil před několika dny, vlastně spíše nebyl schopen skončit, dokončit, uzavřít, aspoň nějakým mezizávěrem či mezipointou, mezitím večer v hospodě M., muzika, čtení, chrlené zpěvy, dotazy o „pankáčské kultuře“, světu, náboji, smyslu, výbuchu, revoluci, ale mně to vůbec nepřipadá jako nějaká moc vzdálená minulost, mně to vše připadá velmi čerstvé a v těch nejsilnějších projevech živě platné, ale potíž je v tom, že se nechci vůbec vracet, nikam, „jedu dopředu“, jak říká jeden vzácný kumštýř, dnes bezmála devadesátiletý, dostávám útlou knížku L. R., nahlížím jen zběžně, nepochybná mimořádnost, krvavé psaní, ty první nápřahy jsou jedinečné, ale jak známo „od skizzy k dílu jde se po kolenou“, ale autorka jde po kolenou, aspoň mohu-li posoudit, ukládám k pečlivější četbě v klidu jiného prostředí, už teď je mi zřejmé, že ilustrace Havrana S. nejsou nadbytečné, nejsou dokladující či dokumentující, stojí zde jako milníky, poutače cesty nejisté, jak pro autorku, tak pro tvůrce vložených obrazů v sugestivních barvách-nebarvách vyvedených, a čtenář je brán na tuto cestu nejistou, rukou sice chvějící se, ale láskyplnou, rukou přátelskou a podpůrnou na všech cestách, kolik jich je pod nebem, vždy v samotě, a vždy v běsnícím společenství napříč mrákotám času, kterým skutečné umění, a jedině skutečné umění, může vzdorovat –
Brno, Alfa Passage, 17. 2. 2014, 18:55