Dál cestou – Pondělí 12. května 2014

někdy si nejsem jist, jestli otvírám noviny, nebo album zločinců, první strany bývají zaměnitelné, měly by se ty plátky jmenovat ne Lidové noviny či Mladá fronta, nýbrž Černá kronika s nenápadným přihlédnutím též k životu obyčejných, slušných lidí, hnusí se mi už ty zločinné tváře, které v novinách dominují, kdysi kdosi – byl to tuším Ludvík Vaculík – psal o jedné historické publikaci, kde na jedné straně byly obličeje obětí totalitního režimu – a na protistraně tváře jejich trýznitelů, ty čisté tváře právě oněch obětí, lidí charakterních, odvážných v novinách spatřuju jen zřídka, nutně si člověk navyká na škleby bulváru, na agresivní vystupování televizních moderátorů, na monotónní, nic neříkající tlachy politiků, řeči nic negarantující, jen cosi vágně slibující, u jasném vědomí, že všechno nakonec bude jinak, ale to již tito lidé budou zajištěni, lobbisticky propleteni, nepostižitelni právním řádem, který je nachystán pro chudáka, nikoli pro tyto vychytralé a cynické vizáže, na které jsem při každém prohlížení novin nucen se dívat, proč nakupují všichni ti narychlo kvašení magnáti média ve velkém? aby nám odřeli cit pro řád, pro pravdu, pro čistotu a morální bezúhonnost, když nás svým podbízením přesvědčí, že nic takového vlastně nemůže existovat, nezbývá nejspíš, než zase se vracet do mikrosvěta, do malých komunit, do hospodských buněk, jak tomu bývalo v dobách totality zjevné a jasně označitelné, zatímco nyní jako bychom si chomout kolem krku a mlýnský kámen na něj zavěšovali vlastně sami, jak tak zrovna včera v televizi sleduju ty „spoty“ politických stran a uskupení usilujících o vstup do Evropského parlamentu, jaká ubohost! jak nízké pohnutky, jak hloupé a nepřesvědčivé „argumenty“, jsem tou primitivností zděšen, jak až hluboko jsme klesli, „Ne!“ a „Anti“, co se dá na tom postavit? čím chceme pozitivně přispět do společného evropského domu? jakými garancemi, jakými myšlenkami a přesvědčením? jen nízkost závisti ze všeho čiší, jen malost hýčkaná na prsou morálně tuberkulózních, jen ten náš uslintaný dvoreček piplat a kojit těmi nejnižšími potřebami, eh, co dělat? samozřejmě k těm volbám jít – a pak důsledně se dožadovat plnění přislibovaného, u těch, které jsme volili, bude na to vůbec sil? budu vůbec dobře informován o tom, co se skutečně „děje“ – těmi „médii“, o nichž se zmiňuji výše? nu což, půjdeme dál, uvidíme, jen každý krok svůj musíme sledovat pečlivě, hlídat podstatné, nezadat si, nezaprodat, jinou cestu neznám, jiné řešení nenalézám –
Ve Zlíně, na Cigánově, 12. 5. 2014, 10:17