Stále o tomtéž

žil jsem plných čtyřicet let ve stínu důsledků 2. světové války, jejích dopadů na mocenské rozdělení Evropy, za „železnou oponou“, v přesvědčení, že je tak tomu navždy, že nic podstatného svým životem nemohu ovlivnit, že má země bude okupovaná navždy, a to ještě jen jako součást okupací dalších, chodil jsem do práce, v klidu se stýkal s přáteli, svou svobodu si vybojovával pobytem vlastně na okraji společnosti, a nemyslel vůbec na to, že by také mohla nastat doba jiná, pro mou vlast opětovná a svobodná autonomie, a pro mne tisíce možností, co dělat, čím se zabývat, sled věcí a událostí se však zúžil, dodnes ani zásadně nevím, jakými špatnými kroky, jakými špatnými rozhodnutími, čím, co bych mohl nazvat jako morálně špatné, jsem do svého současného stavu dospěl, ne, nestěžuju si, jenom tak, jda po ulici, krokem nerychlým a rozvážným, nad těmito věcmi rozvažuju, přijdu do místnosti, otvírám brožurku, kterou mám na stole a z níž jsem si před časem cosi vypisoval (Rozmluvy, filozoficko/literární revue č. 3, Londýn 1984), poprvé po těch letech čtu nedlouhou stať J. Vrány ze srpna 1983, s názvem „Dnes jde o Evropu“ (převzato ze samizdatového sborníku „Diskuse o míru III“), jistěže jde o Evropu, kdy vlastně o Evropu nešlo? stále v mém životě šlo a jde o Evropu, v článku jsou věty, které mě zasahují naprosto nečekaně, jako by psané včera: „[Sovětský svaz/Rusko] je agresivní, chce ovládnout svět, ale jiným způsobem, než rozpoutáním riskantní konečné bitvy, v níž by šlo o bytí či nebytí. Chce ovládnout svět postupně, krok za krokem, chce, aby protivník stále ustupoval, smiřoval se s dalšími a dalšími ústupky, za něž nic nedostává, ztrácel vůli k obraně. ‚Axiomem vojenské teorie je už dlouho premisa, že ideální bitvu lze vyhrát dříve, než padne první výstřel, a to tak, že se nepříteli vezme vůle k odporu.‘ (citace: R. Pipes, O některých operativních principech sovětské zahraniční politiky), text třicet let starý, jaké změny? v čem jiná východiska, jiné dopady? oko chtě nechtě sklouzne k dalším větám: „Rusové chtějí všechna jednání vést z pozice síly, protože si myslí, že jen taková jednání mají naději na úspěch, skutečné partnerství, skutečnou politiku neuznávají. Svou vojenskou moc, kterou bez oddechu budují a posilují, používají především jako nástroj vydírání, aby si vynutili splnění svých přání. V přímých vojenských akcích pak raději používají cizí armády, které je poslouchají, jak o tom svědčí kubánské jednotky v Angole nebo Etiopii, či zásah polské armády proti polskému lidu. …“ ještě několik poznámek si z toho článku chmurně vypíšu, pro případné použití, oživení paměti, citaci na pravém místě, stále totéž, stále děsivě totéž, dnes ale přece není doba studené války jako v roce 1954, už prezident Eisenhower se svými poradci přece vyslovil zásadu, že „není alternativy k míru“, že „válka se stala nemyslitelnou“ a že pouze jednání je jedinou schůdnou cestou k urovnání všech neshod mezi velmocemi, jaká je dnes možnost „nukleárního konfliktu“? jsem přesvědčen, že už ne tak aktuální jako v letech „Karibské krize“, okupace Afganistánu apod., a jak se ještě v dotyčném článku píše, „vývoj … ukázal, že mezi úplným mírem a úplným nukleárním zničením existuje velmi široké pole vojenského, politického, propagandistického a jiného zápasu mezi západními demokraciemi a sovětským totalitarismem“, Evropa, Evropa! kdykoli vycestuju do Itálie, Rakouska – Evropa! ty východní námluvy jsou pro mě nesrozumitelné, nechápu tu chabost úsudku, otroctví v myšlence, zabijačkovou tupost a mozek beze zbytku vypláchnutý pivem, na co dnes se obrátit? na levici? na pravici? jsme tam, kde jsme byli, autor článku podotýká (tehdy, v tom roce 83…): „Čím více je levice mimo konkrétní politiku, tím více bude stát v čele nejrůznějších akcí, které ji budou ničit, tím více pak bude stát na straně chaotů nejrůznějšího druhu.“ ale levice je přece právě dnes u moci, nezbývá, než počkat, co z toho pojde, i dnes jde o Evropu, i dnes jde o „západní hodnoty“, v dnešních zprávách vidím, že prezident této země koketuje s myšlenkou „Rusko v EU? Ekonomicky to Evropě prospěje“, ti prognostici…, zvažuju, zda vůbec kdy byli větší škůdci landfrídu než tito falešní počtáři, falešní hráči, a s takovou podporou, říkají mi lidé, jde přece o ty „peněženky“… mám tři, všechny prázdné, jako bych sem ani nepatřil, jeden z lidí-politiků, kterých si nejvíc vážím, na podobnou koketerii odpovídá: „…zajímavá myšlenka. Zkušenost však praví, že pokud zavřeme medvěda s ovcemi do stejné klece, produkce výrobků z mléka a vlny je poněkud narušena.“ mám zde ovšem ještě jednu, strašlivější definici Ruska, kterou Herling-Grudziński připomíná ve studii o Berďajevovi (a jeho textu Duše ruské revoluce), definici, kterou ovšem vše jako by nekončilo, nýbrž právě a přesně začínalo, jsou to slova o Rusku markýze De Custine (1790-1857): „Země, ve které je sociální život ve stavu permanentní konspirace proti pravdě.“ – dost, pro dnešek –
Na Cigánově, 24. 3. 2014, 22:30