Dál cestou – dva úvody k výstavám

K fotografiím Jana Horáčka
(„Letmé krajiny“, Zlín, Galerie Toast, 2. 4. 2014)

První, co mě při prohlížení zde vystavených fotografií napadlo, bylo: že tvůrce nevstupuje do svých obrazů sám. Nechává je pokorně zaznít. Nechává je samy se prokreslit v syrovou definitivu, která však rozhodně není žádným estetickým prahnutím po sirobě, které známe u řady jiných fotografů. Dokonce by se mi chtělo říct marcelovsko-šafaříkovsky: je zde podstatné být u toho, nikoli se obrazu zmocňovat, nikoli ten obraz mít.
Mám rád nemilosrdné psaní Witolda Gombrowicze. Výtvarné umělce zvláště nešetří:
„…Velké prázdné sály ověšené plátny jsou odporné, jsou schopné uvrhnout člověka na dno zoufalství. Obrazy se nehodí k tomu, aby se věšely jeden vedle druhého na holou zeď, obraz je na to, aby zdobil interiér a působil radost těm lidem, kteří s ním chtějí žít. … Jsem čím dál tím méně ochoten dělit svou vnímavost do škatulek a nechci zavírat oči před absurdnostmi, jež umění provázejí, ale uměním nejsou. Od umění žádám nejen to, aby bylo dobré jako umění, ale také aby bylo dobře zasazeno do života. …“
Tato slova jsou ve zlínském galerijním kontextu přímo paličská. Přesto však zde (při této výstavě) něco podobného nezažíváme. Zde toto „zasazení do života“ máme na bíle dni.
Zlín. Město práce. Dnes i město university. Město, kde jsem před dvaceti lety nemohl najít hospodu, protože ta k práci jaksi lapidárně nepatří. Ale najednou zde cítím – v posledních letech, kdy opravdu za zvláštních okolností tu často i dlouhodobě pobývám – tedy právě v těch posledních letech zde cítím práci – i její reflexi. S veškerou vážností obého. Jdu městem, a město je mi stále bližší. V důvěrnosti práce, krásy a reflexe po výtce intelektuální. Vím, že je to právě tou reflexí, těmi reflexy života, vzpomínek a obrazů. Nic z toho si nenechám vnucovat. Vše přichází samo. Právě tak jako světlo do objektivu Jana Horáčka.
Může někdo říct, že fotografie jsou velmi od sebe odlišné. Že jejich autor není na první pohled rozpoznatelný. Nepokládám to za negativum. Život je vážnější než umění. Člověk se svou vizualitou je stvoření složité, jeho osud rozrůzněný do celé škály možností, potencialit, fyzicky hmatatelných situací, příběhů. Ale i syrových oka-mžiků. A ty se týkají právě nás, jako diváků, kteří jsme k tomuto obrazu bez dokrašlování, bez aranže – přitáhnuti. Nic na nás neútočí, nic nás ne-uhraňuje, ať jsme sebeplašší, vidíme vše podstatné. A tušíme příběhy, roční dobu, ráz krajiny, nenápadné předměty, věci, jejichž snad i tajemný pláč slyšíme, nad jejich smrtelností, vergiliovsky řečeno, a k tomu lidskou osamělost, která však je spíše usebraností než chladnou a bezútěšnou samotou bez hvězdiček naděje, vidíme zkrátka, jak sami jsme vedeni k právě tomu neznásilňujícímu vidění, které je utkvěním v nenápadné kontemplaci, ke kterémužto slovu se tak nenápadně obracíme, abychom vyjádřili způsob tohoto vnímání, jeho existenciální tíhu a opravdovou vážnost. Myslím slovo kontemplace v jeho nejširším, obecném smyslu. Sv. Augustin rozlišoval mezi věcmi, z nichž se člověk těší, a věcmi, jež se používají. Filosof Josef Pieper říká, že „právě sem míří smysl staré věty, že patří k dokonalosti lidského společenství, aby v něm byli lidé, kteří se věnují kontemplativnímu životu“. Bylo by možno právem se ptát, proč by nemohla být v pořádku společnost, v níž chybí kontemplativní život. Na to by staří nepochybně odpověděli: protože existují vhledy do skutečnosti, jež lze v lidském společenství zpřítomnit a udržet jen kontemplací, t. j. mimoúčelovým vnímáním a přijímáním. Tímto ovšem pojem kontemplace není vyčerpán. Josef Pieper – vzal jsem jeho slova z jednoho rozhovoru – uzavírá: „K pojmu kontemplace patří, že k věcem, jež pozorujeme, v zásadě říkáme ano, že k nim pojímáme jakousi milující náklonnost. Contemplatio je sice překlad, pokusný překlad Ciceronův a Senekův; původní řecké slovo zní theoria, a tím je právě míněno přijímání reality, jemuž nezáleží na ničem jiném, než aby se realita ukázala, jaká je. Ale už tuto mimoúčelovou náklonnost ke světu by pravděpodobně nebylo možné realizovat ani udržet, kdyby se nám svět nejevil jako něco úctyhodného. Jinak by se brutálně prosadil postoj vlastnění a používání, a my bychom viděli svět jen jako materiál a surovinu lidské aktivity.“
Domnívám se, že právě proti tomuto duchovně devastujícímu působení je tato výstava fotografií Jana Horáčka důležitým svědectvím. Za to mu děkuju – a Vám, že jste přišli.

Humor, jak život jej nese
(Vernisáž jednoho obrazu Romana K., Brno, Sklepní scéna Skleněné louky, 24. 4. 2014)

Autor dnešního obrazu, přítel Roman Karel, mi před několika dny v mailu napsal: „… Přeposílám pár obrázků, které v Brně snad ještě nebyly. Jelikož trpím částečným epigonstvím, budeš v tom mít asi trochu chaos, ale nechám to na Tobě, co s tím učiníš. Já osobně bych navrhoval tzv. ‚Piják slitej na obraz‘. … Ostatní jsou takoví opuštění solitéři, tvářící se však vážněji.“
Vybral jsem tedy podle přání autora. U vědomí, že to modré pomočování (loužička na zemi pod rozkrokem zobrazené postavy) se nás třeba ještě nemusí týkat, ale klidně už by taky mohlo. „Piják slitej na obraz“. Píše Roman, že trpí „částečným epigonstvím“. Je to formulace sebekritická a současně metaforická, zvláště když k tomu přidám známá Goethova slova o „originalitě“, v kterou nevěřil, která mu byla podezřelá, nevěrohodná. Chápal ji jako nemožnou. Ovšem z druhé strany mám zase rád Barbeyho d’Aurevilly, který četbou Goethových básní vysloveně trpěl. Píše ve svém goethovském eseji z roku 1871 (v době obléhání Paříže během tzv. Komuny) zhruba toto: „Paříž je bombardována Prušáky. A já jsem bombardován nudou Goethových veršů.“
A jsme u jádra problému. Originalita, epigonství, nuda. Nuda ovšem z obrazů Romana Karla nečiší. Jeho výraz je hravý, často nahrubo cílený. Je zde tíživá vážnost „Ecce Homo“, ale taky hravé, problikávající, ztřeštěné elektrické obvody nebo dlouze exponované záběry jakýchsi dálničních sjezdů či nadjezdů neznámých měst, z nichž expozice ponechává jen klikatící se změť v delší časové ose zachycených světel a brzdových lamp. Lehkost, živost, a chcete-li i jistý křehký, nevtíravý vtip. Humor. Ale taky život, takto vylíhlý, takto do karikatury snad i tíhnoucí, ale zároveň nepostrádající vážnou, krvavě lidskou fyziognomii, až chirurgickou. A říkám-li humor, pak mám na mysli něco, při čem musí alespoň mírně jít mráz po zádech. Humor – a život.
Napadá mě taky jedna humorná historka, když už jsou někteří přátelé z kapely Sibérija (dnes zde vystupující) z Libiny, či přesněji Libiny Horní, dříve Deutsch Liebau. Narodil jsem se tam. V tuberáckém sanatoriu, které po těch letech přerostlo v domov důchodců, což doslova kopíruje – přes ty plicní neduhy – i mou další životní cestu. Stále váhám, zda už je vhodný čas, abych poslal obšírnou, rádoby žertovnou a rodácky srdečnou žádost o přijetí. Ale toto mé rodiště mi skýtá i jiná pobavení. Jeden můj příbuzný mě asi před rokem oslovil, zda bych mu neprodal pár arů pole, které jsem nikdy neviděl a které je skryto někde hluboko v hanáckých nepřehledných lánech, směrem k rodišti mé matky, k Litovli. – Ale samozřejmě, rád! Hned s tím můžeš začít hospodařit, měnit či jinak nakládat! psal jsem mobilem. Byl jsem potěšen, že aspoň k něčemu tento kus rodné hroudy bude. – Nebude. Po nějakém čase jsem dostal od příbuzného stručnou – a vlastně závěrečnou – sms: „To pole od tebe nemůžu koupit. Máš na něm 9 (devět) exekucí.“ Krásná, zářící arabská devítka. Ještě dlouho jsem ji měl před očima.

j. e. f., Brno, Alfa Passage, duben 2014