Z pěny dní – Pondělí 10. února 2014

ráno, ba spíše už dopoledne, velmi dlouhý sen: nejprve o koníkovi, kterého jsem našel ležet v poli, někde jakoby u Vysočan, hned kousek od příkopu, chybělo mu levé přední kopyto, i s prvním článkem nohy, měl jsem jasnou představu, že chybějící část nohy bude někde poblíž a jal jsem se ji hledat (ještě s nějakým pomocníkem, kterého však nemohu blíže indentifikovat), jdeme přímo k odvodní struze v příkopu a nacházíme zamřížovaný poklop, kterým voda z příkopu při deštích odtéká, „pomocník“ se spouští pod poklop a hledá kopyto, po chvíli je pod bahnem nakonec nachází, jdeme nazpět ke koníkovi a cestou se domlouváme i s nějakým místním hospodářem, pokládaným za „koňáka“, že našeho koníka zase přivede do kondice, ale na operaci nohy si prý netroufá, rozhodneme se tedy koníka odvézt k operaci do nemocnice, střih, operace dopadne dobře, protože už vidím koníka se zavázanou přední nohou, a pak ještě jednoho, zdravého, spolu s ním, toho nemocného ukládáme na valník a odvážíme na „naše“ hospodářství, které se nám jakousi shodou úmrtí blízkých lidí uvolnilo, koník po chvíli již může chodit, ba běhat, a přidává se ke druhému, zdravému, jednoho si osedlám já, druhého „pomocník“, střih, nacházím nemocného, starého, snad souseda, opět v obilném poli, nedaleko cesty, vše se odehrává v lichoběžníku několika vesnic, ležících hned při Vysočanech, odděluje je jen několik kratších silnic paprskovitě se od Vysočan rozbíhajících, ptám se „souseda“, jak se do pole dostal, říká, že ještě včera se mu dařilo chodit, ale dnes už nedokázal vstát, odnášíme ho spolu s „pomocníkem“ do blízkého stavení, kde se pokoušíme o jeho zotavení, které vypadá velmi nadějně, cestou potkáváme pohřeb, asi padesátimetrový průvod, čekáme při cestě, až přejde, další člověk z jednoho z malých vejminků v obci zemřel a stavení je volné, na horním konci V. navštěvujeme rodinu, která zde hospodaří (jak říká paní domu) „jako rybníkáři“, mají několik sádek a postupně si spravují hospodářské i obytné domky, vidím, že celá vesnice jakoby výstavně vzkvétala, nedaleko směrem k nejhornějšímu konci je další otevřená hospoda (kromě té, která je na obvyklém místě nad zatáčkou, jak je tomu i v realitě), opatrujeme nemocného „souseda“, po kterém přebíráme také nějaké menší stavení, které zanechal opuštěné, v dalších účastnících drobných nevýrazných scén rozpoznávám své dávné spolužáky, částečně i jejich děti, také jména se mi podaří identifikovat, všichni bydlí právě v těch nedalekých vesnicích, kromě těch, kteří někde tajemně zmizeli, odešli, zemřeli za nejasných okolností, vždy vinou nějaké vlastní temné vášně, většinou alkoholu nebo drog, usazujeme se v jednom menším domku, jehož hospodář právě zemřel a jehož pohřeb jsme před chvílí sledovali, na gauči v kuchyni leží jakoby právě ten původně zemřelý, je vidět, že je již dlouho po smrti, místo mrtvého člověka je to už jen spíš mumie, žena, která je také v místnosti přítomna, na můj dotaz říká, že to není její manžel, že prý je to obecní pastýř, který zemřel ráno, přál si prý den předtím, aby mu natáhli budík „o dvanáct hodin dříve“, vidím jasně jeho otevřené oči, již vyhaslé, rozhlížíme se po malém stavení, na jakémsi nízkém náspu za domem nacházím asi tři hromádky knih, kromě těch, které jsou nahoře, jsou knížky uvnitř hromádek velmi zachovalé, pod knihou „Kámen a bolest“ jsou složeny monografie známé Borového edice „Věčné myšlenky“: Schopenhauer, Voltaire, Montaigne, knížky mají obálky v různých odstínech zelené barvy, jsou zde také monografie autorů, které jsem dosud nikdy neviděl, vesměs velmi zachovalé, ptám se, jak se tam knížky dostaly, od majitelky dostávám odpověď, že je zřejmě přivezli ruští vojáci během války, prý z Prahy, odkud je přivezli v kufříku jako ty vzácnější exempláře jakési knihovny, sen se dál rozplývá v neurčitosti –
Brno, Alfa Passage, 10. 2. 2014, 10:29