Pondělí 18. července 2016

vzpomněl jsem si na takovouto věc, už beru jako samozřejmost při jakémkoli hovoru či psaní, že jsem jednoduše o celý svůj někdejší majetek přišel, „shodou okolností“, „špatným podnikáním“, různými většími či menšími loupežemi, výsledek je takový, že mi zůstalo to (jak jsem nedávno psal na jakýsi úřad), co obvykle si člověk do rakve brává, ale při tom všem minulém podnikání a pokusy o hospodaření se vyskytovaly často velmi zajímavé okolnosti, např. nejhorším zlomem při mém zadlužení byla neschopnost zaplatit řádně úvěr u Komerční banky, za velmi neblahých okolností, které vyvrcholily naprosto profesionálně gangsterským vyloupením mé brněnské redakce, což mě uvrhlo do ztrát již nevratných, protože jsem přišel o možnost bance nadále platit, protože jinak jsem svůj život jednoduše nemohl měnit, jenom proto, že jsem byl napaden gangstery, ne, zbylo mi ještě několik desítek tisíc, vyplatil jsem odstupné zaměstnancům, kteří to se mnou ještě vydrželi, a začal jsem pracovat prostě sám, od zvedání telefonů, poštovních služeb, po výrobu knih, zajišťování účetnictví atd. atd., ale ještě jedna zajímavá věc se udála, muselo to být někdy v roce cca 1995, byl jsem pozván do brněnského ústředí Komerční banky, v Beta pasáži na Náměstí Svobody, chlapíkem, který mě už dříve navštívil kvůli nesplácením úvěru bance, teď na mě čekal v jakési kanceláři, od pohledu estébácký typ (jeho životopis bych ani nemusel studovat), nepříjemný, nebezpečný, zlý, ale najednou se vytasil s nějakou novou smlouvou, či doplňkem k té původní, abych to prý podepsal (nutno dodat, že už předtím jsem se dověděl, že ty původní smlouvy dlužníků s bankou nebyly právně dobře koncipovány a byly v podstatě zpochybnitelné), trochu mě to zaskočilo a nad tou věcí jsem se zamyslel, tento úředník však na mě okamžitě vytáhl výhružky, aniž bych cokoli řekl: „víte, jsou způsoby, že třeba člověku někdo zlomí ruku například a pod….“, dost mě to zarazilo, musím přiznat, zhnusilo a samozřejmě zatvrdilo, ale faktem je to, že jsem si ty peníze od banky kdysi půjčil, nemohu tedy teď dělat obstrukce, jako by k tomu vůbec nedošlo a „rozhodně už vám nic dalšího nebudu podepisovat“, věděl jsem, že jsem jednoduše ve stále stejné pasti, vzal jsem tužku, beze slova podepsal a odešel, hluboce znechucen jednáním tohoto „pracovníka banky“, ne poprvé rozčarován nad tím, „jak to na světě chodí“, během několika let jsem potom přišel o všechno, bohužel tento můj osobně vyvolený osud postihl i několik mých příbuzných, vůči nimž cítím provinění, ač upřímně nevím do dnešního dne, v čem a jak jsem měl jednat jinak, než jsem skutečně jednal, nevím, co běh života ještě dále mi přinese, můj sen, jeden z posledních, je „van“ (jak jsme říkali s přítelem Davidem Warrenem, anglickým buskerem, jehož část životního příběhu, se mnou spjatého, jsem už kdesi popisoval a víckrát vyprávěl, jen k některým zajímavým bodům této „agendy“ bych se rád někdy časem vrátil), tedy karavan, pohyblivý dům, přemístitelný v čase a prostoru, snad to ještě s ohledem na všechny mé životem získané fyzické oděrky bude možné, to nedokážu odhadnout, ale je to tak jako se všemi sny, upínáme se k nim, s rozkoší fantazírujeme, bavíme se, stále se živíme touhou a jsme šťastni, ze dne na den, že nám ještě zůstala –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 18. 7. 2016, 05:04