Sobota 16. července 2016

„medvěd s kozlem v hospodě sedí, jsou oba ožralí, sotva že hledí“, to byla vlastně jediná výchovná věta, kterou jsem od svého otce kdy slyšel, týkala se stolování, u společného stolu tehdy, jak jen to bylo možné (a u něho to často možné nebylo, protože trávil spoustu času „ve fabrice“, jednou musel vstát a jít dokonce od Štědrovečerní večeře, po té co se vrátil ke stolu od telefonu, „musím jít, měli jsme smrťák“, to slovo jsem často v dětství slýchával, otec pracoval na koksovně, „smrťáky“ tam byly časté, pod tím slovem jsem si jako malý kluk představoval jakousi záhadnou loutku, úplně jsem ji viděl, šedivou, s černými vráskami), tedy to stolování rodinné bylo společné, a společně jsme taky nabývali základních návyků, jak držet příbor, kam a jak ho potom odkládat, kolik centimetrů místa stačí člověku k umístění loktů na stole, přesněji předloktí, protože lokty na stůl nepatří, a už vůbec ne, abychom si rukou podpírali hlavu, což pak znamenalo ono napomenutí „medvěd s kozlem…“, při kterém jsme se okamžitě vzpamatovali, a stačilo potom jen, když jsme se zase někdy zapomněli a „zasnili“, otcovo prosté a pomalé „méé-dvěd…“, jinak nás naši rodiče vlastně vůbec nevychovávali, nebylo to jaksi potřeba, nevzpomínám si, že by kdy kdo ze starších členů rodiny nás nabádal, abychom „nekradli“, abychom „nelhali“, o tom se vůbec nemluvilo, jakož se prakticky vůbec nemluvilo o penězích, nakupovalo se podle toho, kolik jich bylo, a nakupovalo se jednoduše a prostě, k večeři jogurt s rohlíkem byl naprosto normální, nějaká „pomazánka“ byla už luxusem, na snídaně jsme se trápili se suchým „mazancem“, ať už byly Velikonoce nebo nebyly, výchova a potřeby člověka byly tehdy v 50tých a 60tých letech hodně jiné, než je tomu dnes, společnost prošla strašnou zkušeností stavu, perverzně označovaného za „normalizaci“ (od r. 1970 prakticky až do r. 89), v níž zklamala m. j. právě moje generace tím, jak a s jakým zbabělým oportunismem své děti vychovávala, četl jsem kdysi u Solženicyna slova o jeho synech, které otec „vychovával“ tak, že se pak nemohli řádně ve společnosti uplatnit, tak jak by bylo bývalo spravedlivé, ale oni hrdě a odhodlaně nesli pro svého otce veškerá příkoří a společenská omezení, která jim příslušnost k rodině přinášela, ne, my jsme se za něho nestyděli, my jsme byli pyšní na to, že jsme synové takového otce! bylo jejich prosté slovo, když byli tupeni a s příslušnou „třídní nenávistí“ tlačeni na okraj society, u nás bohužel většinou platil utilitarismus, nebo jak lidé rádi říkají – „rozum“, což vlastně znamenalo zbabělost, ochablost ducha, a posléze zcela ztrátu citu pro základní lidské hodnoty, který byl nahrazen cynismem a cimrmanovským humorem, působícími strašlivý mravní deficit, kterým trpíme dodnes, – a mohu to pozorovat, se svou současnou distancí a zkušenostmi – doslova klinicky –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 16. 7. 2016, 05:16