Úterý 19. července 2016

lidé, kteří tvrdí, že „nemají čas“, nebudou ho mít nikdy, a až jim ubudou povinnosti a různé závazky, naplní si čas zase něčím jiným, a vždycky to přeženou a vždycky budou hekat, že to přehnali, už dávno toto „konverzační“ téma neberu, ignoruju ho, lepší je mluvit o něčem jiném, „není čas“, pustá fráze a nic jiného, jako jiné fráze a klišé, která se dostanou pod kůži rychleji, než si uvědomujeme, den má 24 hodin a my máme všichni času stejně, záleží jen na tom, čemu ho věnujeme, jestliže se mi někdo „omlouvá“, že to a to nemohl prostě udělat, protože „neměl čas“, už to ani nekomentuju, protože měl samozřejmě čas jako kdokoli jiný, ale rozhodl se svobodně jej věnovat něčemu jinému, to je naprosto v pořádku a není zde nic k vysvětlování, těch zaběhnutých floskulí je ovšem všude kolem mnoho, taky bych je vztáhl třeba i na komentáře věhlasného „černého obelisku“ na brněnském Náměstí Svobody, neslyším o něm prakticky jinak, než že cosi komusi připomíná, a ten člověk má permanentní a neutuchající potřebu pořád dokonala opakovat, jaký že to je vlastně sexuální „symbol“, mluvili jsme o tom kdysi taky s Martinem Jirousem a shodli jsme se na tom, že „esteticky“ nám to vlastně nevadí, není to tak výtvarně špatné, jak se obecně tvrdí, vydávat ovšem toto dílo za „orloj“, je nehoráznost a podcenění bazálního rozumu, chlapík, který to dílo vytvořil, ty „hodiny“, kdesi na videu neuvěřitelně popisuje, jak máme poznat, kolik tento „orloj“ ukazuje hodin, motá, opravuje se, není jednoduše schopen vysvětlit vlastní princip, který by přece měl být jednoduchý, jako když se malé dítě podívá na ciferník a vidí, co na něm je, ale tento šamanský tvůrce celou svou instruktáž uzavírá s úsměvem (mně aspoň nevysvětlil vůbec nic) úžasnými slovy: „ale každý máme přece mobil!“ není divu, že si z této brněnské rarity dělá kdekdo legraci, a ještě – pokud jde o Náměstí Svobody, je to jistě i v jiných ohledech prostor pro rarity, není tomu tak dávno, před jakýmisi volbami, nastala masivní betonáž celého náměstí, aby bylo „splněno“, jakýsi volební slib nejspíš, pak proběhly volby a bezprostředně po nich, byla zrovna neděle, vycházím z pasáže Alfa, slyším sbíječky a k svému údivu vidím, jak snědí námezdní chlapíci vesele čerstvou dlažbu zase rozbíjejí a vytvářejí jámy pro zasazení stromů, je jich nakonec asi dvacet, nevěřícně obcházím a nevycházím z údivu nad tímto „stavebním postupem“, opravdu hodným Kocourkova, čemu se pak můžeme divit, když takto vystavujeme na odiv svou směšnost, jednou jsem dělal pro naše internetové rádio rozhovor s několika historiky, mezi jinými to byl i olomoucký archeolog Josef Bláha, kromě jiného také muzikant legendárního Free Jazz Tria, a ten na mou otázku, jak si vysvětluje to, že Brno, v kterém kdysi studoval, se k svému architektonickému dědictví (na rozdíl od Olomouce) chová často tak neprozíravě a bezohledně, Josef B. byl velmi opatrný a slušný ve formulacích, nakonec však řekl, „ano, Brno dost znám, jezdívám sem často, ale bohužel mám pocit, že Brňané se ke svému městu chovají, jako by ho nenáviděli“, to už je ovšem taky řádka let, dnes – jak sleduju aktivitu úplně mladých historiků a architektů – přece jen mě to naplňuje jakousi nadějí, že přece jen – bude lépe, „předměstí Vídně“, město otevřené jako málokteré v této zemi, s žádnými „kotlinovými“ komplexy, bylo by škoda, kdyby hynulo na úbytě všemi možnými, i deklarovanými, malostmi, v to věřím a nadále doufám –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 19. 7. 2016, 05:52