Blog - JEF

kdysi mi říkal pan Trávníček, Mojmír, že za První republiky u nás vycházelo 35 literárních časopisů, nevím, co všechno do toho počítal, ale musel to být počet nepochybně kvalifikovaný, neboť pan M. T. byl velký znalec a degustátor právě takovýchto „drobností“, tak vzácného člověka, s takovou mírou pokory, veselosti a vtipu, tak znalého „kulturního života“, milovníka poézie, milovníka knih bez omámenosti bibliofilské, archiváře a dělníka neporovnatelného, takového bych teď sotva kde viděl, ani jen přibližně, všichni jaksi více slouží sobě než slovu, vlasti, kultuře, bylo v minulém režimu období, v průběhu 80tých let, kdy naším nejlepším literárním časopisem byly Zprávy spolku českých bibliofilů, odebíral jsem je, vycházely tehdy s velkým zpožděním dle letopočtu, ale důsledně, vždy za účasti právě takových osobností, jakou byl pan Trávníček nebo třeba Ivan Slavík, oba pro „budování socialismu“ dost nepoužitelní, jakož i řada dalších, vzácných a dodnes nepominutelných (o řadě z nich postupně s přáteli vytváříme hesla jakési nikdy nekončící Encyklopedie zapomínaných),

křehká, křehoučká je rovnováha člověka, a dny mizí jeden za druhým, kolik jich zbývá pro naše putování? a takovými malichernostmi se zabýváme, pachtíme se po nich, po něčem stejně neuchopitelném, jakožto jakkoli neschopném udržet si jakékoli skutečné trvání, ale trvání přece je, a musí být, jednou, někdy, jistě se to dozvíme, a vůbec ani v nejmenším nevíme, co vlastně všechno se ještě dozvíme, pokory je třeba, vlastně jedině toho, ke svému osudu, k osudu bližních, k osudu národů, tu křehkost stále cítit, stále si ji uvědomovat a nerumplovat uboze o svou trapnou představu oblak a výšin, které jsou jen stěží zachytitelnými hrbolky na širokých pláních existence člověka na zemi, tak málo o tom všem víme, tak málo se vlastně i toužíme dozvědět, jen to pachtění zůstává,

jen několik poznámek k „politické situaci“, nashromáždilo se mi v počítači více drobných textů k tématu, jak jsem je nasbíral při některých facebookových diskusích v poslední době, chci se jich zbavit a nešpinit se tím zatím víc, je to ale nutné k registraci, aspoň dle mého soudu, patří to k životu, a to velmi výrazně, to se popřít nedá, 23. 8. píšu: „nemohl jsem teď pět dní vůbec nic dělat (‚Lazar‘), zachytil jsem zde někde, že 2/3 obyvatel této země prý ‚věří‘ více agresivnímu orientálnímu diktátorovi než výsostně evropské političce paní Angele Merkelové (nejen feministky či feministé jí pohrdlivě říkají ‚Merkel‘, jako by mluvili o Věci Makropulos, nebo o něčem jednoduše odporném), kdysi Martin Jirous na Náměstí Svobody vášnivě a zuřivě protestoval proti zmanipulovaným ‚slušným‘ hochům, kteří vytvářeli petici proti radaru v Brdech, přesnými historickými odkazy na podíl USA na naší historii, pak prohlásil, že 80% tohoto národa jsou idioti a odešel, – tak si říkám, že podle toho posledního ‚výzkumu‘ na tom jsme ještě slušně,

mám velké sympatie k různým ekologickým aktivistům, milovníkům přírody, tzv. zeleným, pokud zrovna nedivočí jako někde na Světlé stezce a nenechávají se příliš unášet svými anarchizujícími tendencemi, které s sebou zpravidla nesou mnoho nedomyšleností, čímž ovšem nijak těmto lidem neupírám poctivé jádro a vážnou snahu, kterou prostě realizují tak, jak jim to připadá nejvhodnější, snad i jistou míru odvahy to často reprezentuje, i když o schopnostech té – velmi nepřesně a nepochybně zavádějícím způsobem označované – „levice“ mám velké pochybnosti, právě pokud jde o míru osobního nasazení, nevím, v čem je u mě potíž, a přitom vím, že právě na nich vše leží, a neleží-li dnes, bude ležet zítra, co mi vlastně vadí? co mi překáží, abych je kdy volil?

jedním z mých vzácných, drahých přátel je katolický kněz Ladislav H., kterého jsem měl tu čest poznat až někdy v polovině desátých let nového století, když jemu se schylovalo k padesátce, mně k šedesátce, to nebývá obvyklé, ale přesto se to v životě stává, a můžeme být šťastni, že se něčeho takového dožijeme, zrovna pracuju na jakési předběžné podobě knihy-sborníku, či co by to vlastně mělo být, o Ivanu Martinu Jirousovi, sháním příspěvky, fotografie, procházím své archivy z různých dob, vyzývám různé lidi ke svým „svědectvím“, snažím se zatím aspoň shromažďovat do stodol, uvidíme, co z toho vzejde, přitom nacházím v „Laďově adresáři“ text, o který jsem ho nejspíš někdy požádal jako o příspěvek do nějakého našeho časopisu, ale už vůbec nevím, zda jsem jej někam použil, či zda vůbec nějak jinak to bylo kdy publikováno, týká se to Facebooku a jeho obligátní otázky, a pochází tento text z 13. února 2013:

narazil jsem na internetu na výborný, dlouhý rozhovor s hrabětem Hugem Mensdorffem-Pouilly, četl jsem s velkým potěšením, ale pak se mi ten rozhovor někam ztratil, už ho nemohu zkrátka najít, udělal jsem si k němu poznámky, tak ty aspoň se pokusím využít, – mám jednu hezkou příhodu, někdy z půle 80tých let, kdy jsem se v Praze pokoušel prodat veliký blondelový rám, unikátní pozůstatek po koupi nemovitosti, domluvil jsem se na doporučení s vedoucí starožitnictví na Můstku a přivezli jsme tedy tento neobvyklý předmět ve zvláštním oddělení nákladního vagónu vlakem z Brna, bylo pak nutno ho vozit po Praze v prostorné dodávce, řádně ukotvený, dekami zajištěný

zápasil jsem poslední dny zase trochu o dech, jako už tolikrát v životě, je zvláštní, kolik toho mé ostravsko-hospodské plíce za ta léta vydržely, a nakonec vlastně nikdy nezklamaly, vždy se zvetily (moravismus, prý), vždy mne zatím nechaly vítězně i z hodně těžkých nocí a rán se vzpamatovat do prostého, neusilovného, nestresovaného dýchání, chtěl jsem ještě další den po svém blogu ze 17. 8. pokračovat, ale nebylo to možné, napsal jsem jen takový fragment: „včera s fanfárama, dnes už bez fanfár, byla zřejmě ráno ve městě špička, připadal jsem si jako ‚pán‘, jako nějaký senátor, všude bez čekání, první na řadě, starostlivost pečlivá, ale rázná, cítil jsem se dobře, i když do zpěvu daleko,

máme-li tady být, tak tady budeme, všechny poplachy jsou plané, míval jsem ve zlínské nemocnici maličkou kartičku v manikúrovém pouzdru, byly na ní verše, které jsem se nikdy nedokázal naučit důsledně nazpaměť, vždycky jsem aspoň některé verše spletl, zaměnil pořadí apod.,

při jídle si pouštím rádio, většinou Rádio Plus, kde bývají pro mne taky nejvhodnější aktuality, někdy i Vltavu, pokud mě někdo z „respondentů“ rádia Plus dráždí, ale nutno přiznat, že k jejich výběru přistupují zodpovědně, chtělo by se mi jen trochu rozepsat o rozhovoru s Martinem C. Putnou, ale to si nechám na jindy, je to téma širší, a nemám vlastně do něčeho takového ani mnoho chuti, i ten nějaký podstatný důvod schází, M. C. P. je, kým je, stojí za tím, potřebuje to, i tu nešťastnou profesuru, která je logickým důsledkem toho všeho, tedy jindy, jindy, jindy, v pravý čas, teď se dívám na další stanice, nic mě tam nezaujme, v „hovorech o filmu“ mluví o Japoncích, kterým nerozumím, na Dvojce nějaké už hodně ošoupané šlágry, uchyluji se tedy k „regionům“ –

psal jsem o tom už víckrát, ale přece, nemám rád trapně změkčující slova jako „senior“ či „klient“, jsem starý, ano, ale proč bych nutně měl být senilní podle slova senex? preferuji tedy starobinec jednoznačně před „domem pro seniory“, vím, že bych to neměl psát, týká se mě tato věc velmi bezprostředně, kopu si tedy možná „vlastní hrob“, ale nic s tím nenadělám, pokud chci psát o tom, o čem chci a zatím ještě mohu, zažil jsem dokonce i „chudobinec“, byl nedaleko našeho tehdy nového – hráškově zeleného – domu na rohu ulic Jablonského a Lidová v Mariánských Horách, ta Lidová byla dosud prašná, plná hlíny a kamení, vyhlédl-li jsem z okna našeho dětského pokoje do této ulice, vpravo na dohled bylo k vidění na téže ulici staré zchátralé cihlové stavení, chudobinec, dodnes ti pamatuju, jak se mu říkalo: „Frantlichovec“, kdo ví, k čemu to jméno odkazovalo, snad něco i s Františkem Josefem to mohlo mít společného,