Neděle 17. července 2016

ještě k těm „rodičům a dětem“ (mluví se teď na internetu hodně o „registrovaném partnerství“, o různých návrzích zákonů a rozporuplnostech v nich), jednou jsem doprovázel ve Zlíně přítele Jima Č. a Helenku s malým Adámkem v kočárku, hrál tehdy v hospodě Na Kovárně, ubytování měli v hotelu Saloon za řekou, když vše v hospodě s výborným plzeňským skončilo, přešli jsme pěšky k hotelu, byla hluboká noc, všude zavřeno, jen ve sklepním baru hotelu ještě otevřeno, přemístili jsme se – i s kočárkem – tedy tam, bar skoro zaplněn, jen u jednoho většího stolu v koutě seděli pouze dva mladíci, požádal jsem je, jestli si můžeme přisednout, chvíli bylo ticho, pak se ten statnější z nich pomalu rozvalil rukama a pažemi po stole a řekl, „ne, tady není volno“, ptám se „a proč?“ „protože nesnášám, když sú malé děti v hospodě“, pravda, bar byl hodně zakouřený, ale kam jinam jít tou dobou, ještě než dítě uložíme k spánku? nakonec po menším dohadování si přece jen sedáme ke stolu, ovšem za temného vrčení mladíků a opravdu hodně nenávistných poznámek, tu najednou ke stolu přistupuje děvče, ale ne úplně mladé, asi tam osmadvacet, tipoval bych, a říká tomu agresivnějšímu z chlapíků, „co ti na tom vadí? – já bych byla šťastná, kdyby mě moji rodiče vůbec někdy někam vzali, hlupáku! víš, co to pro děcko znamená, když může být s rodičama? nevíš, co říkáš!“ je samozřejmě to děvče v menšině, v té hospodě v podstatě většinově proti nám, ale je to obdivuhodné, jsem jí vděčen, ale je jasné, že večer nedopadne dobře, brzy se zvedáme, myslím, že nakonec jsme si ani nic neobjednali, jdeme na recepci, přátelé odcházejí na pokoj, já vycházím ven z hotelu, kde na mě už čekají ti dva mladíci, aby mě zmlátili, bylo mi tou dobou něco přes padesát, jdu směrem k nedalekému domu, kde u přátel bydlím, mladíci za mnou, zastavují mě, ptám se, o co jim vlastně vůbec jde, chtějí se prát, hlavně jeden, na pohled už dost nepříjemně působící, tak nějak obvykle fotbalově agresivně, „já ťa jenom tak praštím“ – „bojíš sa, co?“ – to je ale na mě už dost, začínám vidět rudě, „já bych moh’ být tvým fotrem, grázle!“ je mi to už jedno, moc nad tím nepřemýšlím, co si myslí ten floutek, který nikde nebyl a nic neviděl, kromě blbého fotbalu a vytloukání oken, zleva náhle přijíždí trolejbus, jeden z posledních nočních spojů, mladíci k němu hned běží, „šak eště sa uvidíme!“ už méně přesvědčivě volá ten hlavní „agresor“, jdu k domu, který se uvnitř opravuje, kuchyň je čerstvě vybetonovaná, nemohu se dostat ani k ledničce, jsem za ten den vyhladovělý, jdu aspoň do sklepa, snad tam něco bude, procházím kolem regálů, zjišťuju celkem nepřekvapivě, že sirky už nejsou „co bývaly“, protože sotva jednu zapálím, už mi hoří prsty, kdežto dříve bylo možno sirku nějaký čas nést jako pochodeň, nenacházím vůbec nic, co by aspoň přibližně bylo k jídlu, nakonec jen jakýsi zeleninový základ do omáčky, aspoň ten otvírám a leju do sebe, žaludek – znechucený těmi posledními příhodami – aspoň trochu uklidňuju, je ještě černočerná noc, hodinky mi ukazují něco po třetí nad ránem, jdu spát, spát, spát –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 17. 7. 2016, 05:13

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 

Nejbližší akce