Čtvrtek 14. července 2016

výroční den Francouzské revoluce (která dodnes neskončila), Spojené státy americké měly tehdy 13 let, začínaly některé historické vzorce, které dodnes jsou poučné, dodnes s nimi zápasíme, soudíme je, podléháme jim, a v konečné fázi se vždy v posledku nepoučujeme, a hever dějin nám dál drtí zápěstí a ochromuje údy, v tom naše osobní osudy, právě dnes by se má sestra mohla dožít sedmdesáti let, umřela před patnácti, tiše, nikoho svým odchodem neobtěžovala, bývala vždy tvrdší než já, jednoho dne zvedám v Brně telefon, ve sluchátku neznámý ostravský hlas, ne, to máte špatné číslo, ještě jednou, ne, to jste si spletl číslo, ne, nespletl, jeden z jejích pěti synů, „mamka umřela“, stojím zkoprnělý, poslední můj nejbližší příbuzný, průvodce mého dětství, za chvíli má do redakce přijít Andrej Krob s televizním „štábem“ natáčet o dobách samizdatu, už za několik minut, chvíli chodím po místnosti sem a tam, vyjdu před dům, kašlu na všechno, chci mít klid, obejdu dvakrát náš funkcionalistický kumpoštovský činžák, vracím se, vše polykám a nechávám uvnitř, přátelé z televize ve dveřích, jako by se vůbec nic nestalo, cítím se uvolněně, klidně, mluvíme o dávných časech jenom tak od pasu s A. K., po chvíli si všímám, že i kamera už byla pomalu zapnuta a běží, A. K. se ptá zaujatě a inteligentně, radost na cokoli odpovídat, už ani nevím, jak to celé dopadlo, tuším, že jsem to ani po tom nikdy neviděl, cítím, že jsem se rozhodl správně a nechal život dál běžet v jeho nenapravitelnosti a osvěžující bohatosti, tou dobou zrovna píšu delší „poému“, která právě v těch dnech dostává svůj pozdější titul „S kým skončila noc“, je o mé sestře především, o tom, jak dva naše poslední telefonáty, jeden nadranní a druhý hluboce noční, proběhly kolem zkoumání, jakže se jmenuje ta „tráva v zubrovce“, a v tom posledním zazněla slova, „ne, už to nehledej, už jsem to zjistila“, psal se asi tak srpen roku 2001, bylo kolem půlnoci, „ne, už to mám“, … pak ve sluchátku chvíli odmlčení a prosté vydechnutí, „teď jsem to zapomněla“, má nádherná sestra, o níž jsem napsal text S kým skončila noc, při jehož čtení v Ostravě nedlouho po té byl v obnovených prostorách Dolu Michal přítomen také Jan Balabán, my na pódiu s přáteli-muzikanty Ťovajzem a Tomášem V., Honza B. zcela stržen tím mým, tím naším příběhem přichází po vystoupení za mnou, tiskne mi ruku, hledí mi upřeně do očí a opakuje „děkuju ti“, v očích má slzy, tento „tvrdý“ chlapík, ostravské slzy –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 14. 7. 2016, 04:08

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
 

Nejbližší akce