Blog - JEF

co je na světě důležitého? pravda, kdykoli se s ní dostaneme do úzké uličky, je zle, náhodou přicházím na video, kde na současně probíhajících Olympijských hrách mluví do naší televize právě doběhnuvší, zcela klidný a vyrovnaný, sympatický běžec Jižní Afriky, který před chvílí vyhrál běh na 400 m, na otázku české redaktorky, která jak vidno suverénně zvládá angličtinu, jak to, že se mu podařilo vyhrát, když běžel v nejnevýhodnější dráze, té osmé, z které běžec nevidí své soupeře a musí se řídit jen svým vlastním tempem, tento čtyřiadvacetiletý chlapík odpovídá (Wayde van Niekerk, video pod titulkem „Můj rekordní čas mne šokoval“): „… I didn’t mind, I didn’t realise what was the line, I just trust in the Lord… and He pushed me all the way to the finish line… if you trust in the Lord, everything is possible“,

dnes o půlnoci bych měl dovršit šedesát sedm let života, mého, nebo svého? spíše mého, když jsem poznal pana Šafaříka, bylo mu o dva roky méně, tomuto mudrci, kolem kterého jsme chodili po špičkách a snili o nějaké nezávislé, domácí „universitě“, která se sice konala, ale úplně jinak, než jsme si představovali, tehdy jsme ještě se snažili život jaksi dopředu vymýšlet, a trvalo nějaký čas, než jsme se naučili pokoře, nechat jej někdy jen plynout a naplňovat se ze dne na den netušenými tajemstvími, „tragédií stáří,“ říká kdesi Oscar Wilde, „není, že je člověk stár, ale že je mlád!“ dnes si připadám stále jako uličník, byli zde za mnou tři mladí přátelé z Kolína a já jsem nemohl než zjišťovat, že vlastně vůbec nevím, co bych v jejich věku a na jejich místě dělal, připadal jsem si vůči nim zoufale nezralý a neschopný, v tehdejší i své současné neschopnosti jaksi život „lépe uchopit“,

je pěkné vést na internetovém Facebooku „theologické spory“, vždycky jsem zjišťoval, a platí to zřejmě dodnes, že mám více přátel mezi evangelíky než mezi katolíky, i když nikdy asi už na tomto světě nepochopím, jak někdo může nahradit Mši Svatou v podstatě úřednickým výkonem, ale tomu prostě – z mého pohledu – jednoduše tak je, a velmi pro mě byly vždy srozumitelné důvody konverze Roberta Hugha Bensona, Henryho Jamese či G. K. Chestertona, mé důvody by vlastně byly velmi podobné, ač nejsem konvertitou, v mém pokročilém dnes už věku je to především otázka krásy (neodlučitelně spjaté s liturgií, s pravdou a dobrem) a také záležitost vůbec zásadního pojmu hříchu, jeho fundamentálního pojmu, a tedy nauka o odpuštění, vše ostatní je u mne dnes tak trochu „na druhé koleji“,

tak už je to tady, musím si to „zvíře“ ještě prohlédnout zblízka, ale jedno je asi nepochybné, téma „(ne)přechylování“ ženských jmen je znovu na programu dne, jedno z jinak spíše úctyhodných polistopadových periodik, týdeník Respekt se rozhodl tuto věc pro sebe posunout, v článcích, kde se dříve přechylovalo, logicky, slovansky a tradičně, nyní se anglosasky substantivizuje, jazyky syntetické a analytické se roztomile mísí, to téma lze vzíti z více stran, nikdy jsem neměl problémy s užíváním jména Marilyn Monroe (která se ostatně jmenovala Norma Jeane Mortenson, tedy Mortensonová), ani o Giuliettě Masina jsem jinak než takto nemluvil, protože to pro mne byly a jsou samoznaky,

„citoval“ jsem včera deník Kryštofa Kolumba, ale nebyl to nejspíš citát přesný, citoval jsem podle myšlenky, podle rytmu, „dnes na levoboku objevilo se několik ptáků“, vzpomněl jsem si při tom na překlad Bohuslava Reynka jedné Traklovy básně, kde je nádherný verš „večer na terase opili jsme se hnědým vínem“, nikdo nikdy už to tak nepřeložil, žádný jiný překlad mi takto neutkvěl, je v tom smysl, logika, krása, rytmus, poesie, přehoďte dvě slova, a bude to něco zcela jiného, je stěžejní překlad Dantova verše „kde život náš je v půli se svou poutí“, pochází od Jana Zahradníčka, tehdy sotva z kriminálu propuštěného, bez práce, bez obživy, přeložil části Božské komedie, jak lze nejlépe dohledat u Bedřicha Fučíka, v jeho jedinečných svědectvích, myslím, že Zahradníčkovy dantovské překlady nejsou snadno dohledatelné, a Božská komedie vyšla se slovy přehozenými už v tom úvodní verši „nel mezzo di cammin di nostra vita“, pro mne jeden ze smutků české „literatury“,

moje nemožnost v přímém přenosu, jeden z inspirativních zdrojů pro toto mé psaní blogů byl Kryštof Kolumbus a jeho lodní Deník, vydaný u nás kdysi za První republiky, prakticky na každý den jsem nacházel jeden zápis, aspoň kratičký, třeba „dnes na levoboku se objevilo několik ptáků“, a nic víc, obdivoval jsem to, a když jsem začal tyto blogy psát, umínil jsem si stejné, každý den aspoň slovo, větu, ani teď naposledy se mi to nepovedlo, mohu si nalhávat, že jsem často honěn po nemocničních odděleních, je to výmluva, od 16. 6. jsem se aspoň na moment mohl k počítači dostat každý den, už se stalo, pokračuju takto a nerad formuluju, což už formulovat musím,

barvitý sen: letím boeingem na jakousi banální pracovní cestu, zastupuju nějakou šéfovou, která zase „odtamtud“ cestuje taxíkem, pak náhle střih a vracím se jakýmsi říčním kanálem z Rouenu či Marseille, to mi nějak splývá, dokonale pohyblivá loď suverénně vybírá zákruty řeky a jede velmi rychle, sedím v jakémsi kupé s několika trampy v maskáčích, je tam taky nějaká velmi distingovaná paní, které říkám: „už myslím brzy bude Brno, že?“ říká, „ano, Brno“ a vjíždíme právě do jednoho z brněnských předměstí, pořád v tom říčním kanále, loď se řítí jakoby odkudsi od Cejlu k Hlavnímu nádraží, rychle míjí poštovní budovu a zastavuje někde v místech Nových Sadů,

matení slov je velký problém, onehdy někdo na Facebooku prohlašuje, až se mu od huby práší, „jak se říká, zahálka není hřích“, kdo to kdy říkal? znám „nevědomost hříchu nečiní“ nebo „vtipné“ nápisy (německé většinou) na dětských polštářcích, „kdo spí, neřeší“, ale zahálka, tedy lenost, byla vždy doslova jedním z vyjmenovaných hříchů, chápu slova „plakat s plačícími“ a „radovat se s radujícími“, ale zde mne někdo nutí, abych „hřešil s hřešícími“, což pokládám za zvrhlost,

dohadovali jsme se kdysi s přítelem Milanem Klimešem o přenosnosti osobní zkušenosti, já jsem tvrdil, že žádná osobní zkušenost není přenosná, on, jak už to v hospodských debatách bývá, tvrdil opak, nedošli jsme k ničemu, jenom jsme oba tvrdili a dokladovali pořád to samé, kdoví, možná dva aspekty téže věci, dva úhly vidění, trochu posunuté významy slov pod každým z nich se skrývající, nevím, jisté je, že jsme – jak už to v tom hospodském diskutování bývá – nedošli k žádnému závěru, a s Milanem už ani nedojdeme, protože umřel, ale co si s tím mám počít já?

k té paměti něco ještě, Standa Penc mě ironizuje jakožto „pamětníka“, protože jsem se už nemohl neohradit, když při sebemenší příležitosti se vyřítí vůči jakémusi politickému „špinavci“ z minulosti, přičemž jeho osobní znalost oněch totalitních let může být pouze omezená, legitimuje se přitom (kolikrát už jsem to zachytil a nikdy nekomentoval?) jakýmsi „potvrzením“, čím vším se do svých 19ti let (tedy do r. 1989) zasloužil, bral jsem to tak, že to asi nějak k životu potřebuje a je to zkrátka jeho „způsob“, prosím, teď však vyjel na svou spanilou jízdu za spravedlností několika obecnými a jednoznačně odsuzujícími slovy proti Františku Stárkovi-Čuňasovi, což se mě nemile dotklo, nejen proto, že nejsem příznivcem zjednodušujících a absolutizujících soudů, ale proto, že Standovy obecné, a zcela negativní a jakoukoli politickou činnost vlastně znemožňující výkřiky pro dnešek k ničemu nejsou,