Pátek 15. července 2016

veřejný slovník je dnes zaplevelen obraty jako „obyčejný člověk“, „prostej člověk“ apod., nehledě ke všem těm „pseudo“ a „rádoby“ apod. znevažujícím předrážkám, dehonestujícím prakticky cokoliv a kohokoliv, souvisí to s právě odnedávna tak progresivně vzývanou „přímou demokracií“, aniž by se domýšlely její možné důsledky, aniž by se zvažovaly řádné dějinné analogie, zkušenosti a zákonitosti lidského konání na celé ploše lidské historie, jde především o výkřiky – z části velmi pochopitelné – obecné frustrace a neschopnosti rozlišení jejích příčin, vedu v tomto smyslu přes internet i několik osobních „zápasů“, kdy jsem osočován – ovšem většinou slovy povrchních a dobře známých frází, kterými je dnes ve všech komunikačních kanálech doslova tapetováno – z jakéhosi blíže nespecifikováno „elitářství“, jedním dechem jsem ovšem zatahován do jakýchsi souvislostí „bolševických“, kde pak už úplně ztrácím schopnost pochopení, pokud jde o kontinuitu myšlení a souvislosti, vynořili se dokonce i starší moji známí, u nichž jsem dřív neměl pocit, že bychom si v něčem zásadním nerozuměli, teď najednou se proti mně vynořují slova, kdy opravdu v pochybách stojím nad problémem, zda opravdu nemluvím turecky, a nemyslím-li morálně makarónsky, třeba zrovna jistý Z. D. B., muzikant, jistou dobu za minulého režimu, pokud vím, emigrant kdesi v Kanadě, na první pohled člověk svobodomyslný, a ejhle, vidím, že ve svých reakcích je zahořklý, zatrpkle ironický, aniž by mi umožňoval, abych si z jeho řečí vybral něco pozitivního, přičemž se stále vrací kruhem k těmže floskulím, které bych chápal u člověka nezralého a nezkušeného, u chlapíka mého věku mne to však mate, své „námitky“ vůči mně (vůči mým názorům i mým přátelům, které jsem si vybral a které ctím) končí včera v 6:27 podivuhodně: „Abych nebyl opět zpražen intelektuálským sdružením jeho blahorodí, slunéčka přejasného, dovolím si jenom poníženě poznamenat ze své pozice připálené, že němě zírám na otáčení vašich větrných nebo spíše povětrných korouhviček, přátelé. Ať žije vaše, pardon, naše, pravda! Let’s hail the victors forever! – Moc děkuji za vaše podnětné zprávy z domova. Konečně začínám být v obraze.“ – to „blahorodí“ mě zaujalo, a dovolil jsem si ho tak trochu vztáhnout i na sebe („spolu chyceni, spolu pověšeni“ platí jistě i v „dobrém“ slova smyslu) – odpovídám obratem a doufám, že se toho úmorného „zdůvodňování“ (neboť vycházím ze svého jednoznačného pocitu povinnosti odpovídat na vše, co není zjevnou pomateností nebo cíleým zlem) – konečně zbavím – Z. D. B.: nemohu popřít, že by ses nesnažil, jen taková perlička k „jeho blahorodí“ (což si konec konců dovoluji vztáhnout i na sebe, protože patřím k „lokajstvu“): prošel jsem za poslední dva roky několikrát kolem oné pověstné Úzké brány, jsem již mnoho let bezdomovcem a v současnosti mám starobní pensi 5.661,- korun českých (nikoli euro) a chystám se – pokud vše dobře půjde – do domova důchodců, se závažím devíti exekucí na zbytek „majetku“, který již není, – to je přece pro „prostého člověka“ povzbudivé, nebo ne? – maně vzpomínám na jednu pěknou příhodu z někdejší pražské kavárny, kdy František Halas někdy nad ránem říká emfaticky Rudolfu Medkovi (otci jedinečných synů Mikuláše a Ivana): „ty jsi můj třídní nepřítel!“ na což mu generál M., básník a starý legionář, s úsměvem odpovídá: „jenom tři dni?“ –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 15. 7. 2016, 05:37