Středa 31. srpna 2016

křehká, křehoučká je rovnováha člověka, a dny mizí jeden za druhým, kolik jich zbývá pro naše putování? a takovými malichernostmi se zabýváme, pachtíme se po nich, po něčem stejně neuchopitelném, jakožto jakkoli neschopném udržet si jakékoli skutečné trvání, ale trvání přece je, a musí být, jednou, někdy, jistě se to dozvíme, a vůbec ani v nejmenším nevíme, co vlastně všechno se ještě dozvíme, pokory je třeba, vlastně jedině toho, ke svému osudu, k osudu bližních, k osudu národů, tu křehkost stále cítit, stále si ji uvědomovat a nerumplovat uboze o svou trapnou představu oblak a výšin, které jsou jen stěží zachytitelnými hrbolky na širokých pláních existence člověka na zemi, tak málo o tom všem víme, tak málo se vlastně i toužíme dozvědět, jen to pachtění zůstává, kdyby jen zvířecí, ale často se to stává i mnohem vědomějším popíráním všech možných důstojenství člověka ve jménu té nejubožejší dočasnosti, kterou si stále neuvědomujeme, tu dočasnost, tu krátkost, tu bolestivost bez reflexe, přesto jinou cestu nevidím než každodenní snahu právě o toto uvědomování, a současně ovšem důsledného jednání podle toho, v životě nejvšednodennějším, nejbezprostřednějším, z minuty na minutu, tak jak odtikávají člověkem vyrobené a člověkem na každém kroku a na všechny strany dodávané hodiny, hodinky, orloje a ciferníky radniční i kostelní, kam to vše spěje? rychle, nebo pomalu? ale spěje, rozhodně, definitivně a neoblomně, Josef Šafařík mi jednou ve své tiché pracovně říká, „každému člověku vlastně jde o spásu“, měl taky krásný příměr ve svém Mefistovi o „spáse“ a „spásání“ světa, a taky že pravda jinak být nemůže vyjádřena než krásně, aby pravdou mohla být, co z toho zůstalo? co z toho zůstalo pro mne? stále ještě běží čas, stále ještě odtikávají hodinky, dnes v noci se mi porouchaly medicínské vymoženosti v levé ledvině, za chvíli mě odvezou k nějakým zásahům, pak plicní klinika, jsem šťasten, že mohu požívat takové důvěry jak vůči nebesům, tak vůči lidem, kteří se o mě starají, co si víc přát? v této chvíli, v těchto tiše odtikávajících minutách, vteřinách? ještě je čas, jako by svět jen tiše oddechoval, ještě je čas, ještě je čas –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 31. 8. 2016, 06:08