Úterý 16. srpna 2016

psal jsem o tom už víckrát, ale přece, nemám rád trapně změkčující slova jako „senior“ či „klient“, jsem starý, ano, ale proč bych nutně měl být senilní podle slova senex? preferuji tedy starobinec jednoznačně před „domem pro seniory“, vím, že bych to neměl psát, týká se mě tato věc velmi bezprostředně, kopu si tedy možná „vlastní hrob“, ale nic s tím nenadělám, pokud chci psát o tom, o čem chci a zatím ještě mohu, zažil jsem dokonce i „chudobinec“, byl nedaleko našeho tehdy nového – hráškově zeleného – domu na rohu ulic Jablonského a Lidová v Mariánských Horách, ta Lidová byla dosud prašná, plná hlíny a kamení, vyhlédl-li jsem z okna našeho dětského pokoje do této ulice, vpravo na dohled bylo k vidění na téže ulici staré zchátralé cihlové stavení, chudobinec, dodnes ti pamatuju, jak se mu říkalo: „Frantlichovec“, kdo ví, k čemu to jméno odkazovalo, snad něco i s Františkem Josefem to mohlo mít společného, ten dům tam po našem nastěhování nestál dlouho, ještě jednoho kluka, který tam bydlel, si nejasně vybavuju, někoho jako „Zylvar z chudobice“, dalo by se říct, to členité stavení, s fasádou na mnoha místech na cihlu odřenou a otlučenou, zanedlouho z paměti města vymazali, jakož pak později vymazali i „prašnou“ ulici Lidovou, po té i Jablonského s naší zelenou „novostavbou“, a jak jsem při posledních návštěvách viděl, vše zabral jakýsi amorfní ohavný komplex podniku „Telecom“ (ten nepochybně se už dnes jmenuje jinak, ale zjišťovat se mi to nechce), v tom blízkém okolí jen hospoda Na Daliborce zůstala, „kouřem prodírat se ránem“, jak mám v jednom textu, ta zůstala, na stejném místě na ulici Daliborově, ale už zcela jinak vybavená a vnitřně uspořádaná, naposled jsem ji navštívil asi před pěti lety, když jsem při jednom vystoupení dostal dost slušný honorář, a právě tu hospodu jsem si chtěl ještě po letech prohlédnout, bylo tam pár postarších štamgastů, kteří si mě prohlíželi s nedbalým podezřením a „nevšímavostí“, jak už to bývá, já jsem byl ovšem v náladě bujaré (a to ještě před tím jsem navštívil nedaleké květinářství, které provozuje svou živnost na místě bývalého pekařství, kam jsem chodíval jako dítě pro křupavé pečivo dennodenně, a protože jsem ten obchod miloval, nechal jsem nabalit krásnou kytici, podle doporučení slečny, která ji vázala – a pak jsem jí tu kytici vítězoslavně daroval – jakožto zástupkyni tohoto krásného dávného obchodu, byla tak zmatená, že neřekla vůbec nic), tedy takto jsem se vhrnul i na Daliborku a všechny hned v úvodu častoval štamprlaty (abych nepil sám), což někteří nahrazovali jinými nápoji, na které byli tou dobou zvyklí, velmi rychle jsem si se všemi potykal, dokonce i s výčepním, i když bylo vidět, že si nerad tyká vůbec s kýmkoli, jmenoval se Jiří, ale taky jsem ho zlomil, poznal „bratra z profese“, kterou i on jaksi chladně a odřeně reprezentoval, nicméně důstojně, pivo točit uměl, stoly kořalkové ani na chvíli neosiřely, mluvil jsem o něčem, ani už nevím o čem, jak to bývalo a už není, jak jsem rád do té hospody kdysi chodil, vchod nebyl přímo z náměstí jako teď, nýbrž z rohu, a chodilo se tam po několika schůdcích, kdežto z náměstí se vchází rovnou do lokálu, brzy se loučím, jdu na vlak, na nádraží, které už se naštěstí nejmenuje nepravdivě „Poruba“, nýbrž jedině správně „Svinov“, kde domy, které kolem toho nádraží bývaly, už také nejsou, jen ty blízké novostavby (tehdejší, tedy z 50tých let) zůstaly, spojeny s mnoha tajemstvím roku 1969, mého života, který už na tomto světě nemá a nebude mít živých rezonancí, vše splývá v dávných mlhách, jako ten zchátralý starobinec-chudobinec nezapomenutelného jména – Frantlichovec –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 16. 8. 2016, 04:59

Kalendář akcí

M T W T F S S
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 

Nejbližší akce