Čtvrtek 1. září 2016

kdysi mi říkal pan Trávníček, Mojmír, že za První republiky u nás vycházelo 35 literárních časopisů, nevím, co všechno do toho počítal, ale musel to být počet nepochybně kvalifikovaný, neboť pan M. T. byl velký znalec a degustátor právě takovýchto „drobností“, tak vzácného člověka, s takovou mírou pokory, veselosti a vtipu, tak znalého „kulturního života“, milovníka poézie, milovníka knih bez omámenosti bibliofilské, archiváře a dělníka neporovnatelného, takového bych teď sotva kde viděl, ani jen přibližně, všichni jaksi více slouží sobě než slovu, vlasti, kultuře, bylo v minulém režimu období, v průběhu 80tých let, kdy naším nejlepším literárním časopisem byly Zprávy spolku českých bibliofilů, odebíral jsem je, vycházely tehdy s velkým zpožděním dle letopočtu, ale důsledně, vždy za účasti právě takových osobností, jakou byl pan Trávníček nebo třeba Ivan Slavík, oba pro „budování socialismu“ dost nepoužitelní, jakož i řada dalších, vzácných a dodnes nepominutelných (o řadě z nich postupně s přáteli vytváříme hesla jakési nikdy nekončící Encyklopedie zapomínaných), dnes neříkám, že bych si nějak mohl stěžovat na „literární časopisy“, všechny z těch, co vycházejí, dělají co mohou, a některé se nepochybně dají číst z velké části už proto, aby člověk neustrnul ve svých libůstkách z minulosti a mohl si osvěžovat život taky současností, jakkoli sloužící někdy spíš pobavení než poučení, ale tak tomu bylo nejspíš vždycky, není nač si stěžovat, a pokud bych si stěžovat měl, pak na to, že je vražděn denní tisk, už ani „Lidovky“ nemohu číst, zasviněné demagogicky omezujícími tématy, kde ale přesto zůstává několik vzácných autorů, a kvůli nim zvláště je mi to líto, jenže „spolu chyceni, spolu pověšeni“, nedá se nic dělat, nevím, jak dlouho to bude trvat, ale zatím – to už vůbec nemluvím o tzv. Mladé frontě, kterou jsem nikdy neměl rád, ani když byla více méně „svobodná“, ale bublalo z ní příliš mnoho reklam, které mě otravovaly, taky žádný z autorů mi neseděl jako Ludvík Vaculík Lidovek a několik podobných – zatím tedy z denního čtiva do ruky už neberu nic, i když internetově samozřejmě ledaskde nahlížím, ale mít tyto tiskoviny fyzicky při sobě nepotřebuju, předevčírem jsem si uvědomil, že abych měl co číst „ke kávě“, musím si vytvořit noviny svoje, kde jsou ty časy, kdy prof. Josef Pekař každý den vcházel do kavárny, kde pak pročetl veškerý denní tisk, který byl v kavárně pro návštěvníky nachystám v starodávných rámech, a po té se teprv odebral k další práci, to už nelze, teď nezbývá než svépomoc, když kolem vše spěje jen k okamžitému užitku, při sledování osobních záměrů, které mě ani za mák nezajímají a k ničemu je nepotřebuji, protože mi jenom otravují vzduch, který já osobně potřebuju k dýchání, a k témuž dýchání, trochu duševně vzato, k němuž je přičtena i nutná duševní hygiena, zatím vymýšlím způsob, jak tento „denník“ uskutečnit, zatím se pokouším něco takového nenásilně suplovat skrze facebookové „sdílení“, ale asi to není ten nejlepší způsob, co je mi opravdu vzdáleno, je rozhodně snaha kohokoli svým viděním věcí a reakcí na toto vše obtěžovat, snad se mi to podaří –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 1. 9. 2016, 07:51