Neděle 28. srpna 2016

jedním z mých vzácných, drahých přátel je katolický kněz Ladislav H., kterého jsem měl tu čest poznat až někdy v polovině desátých let nového století, když jemu se schylovalo k padesátce, mně k šedesátce, to nebývá obvyklé, ale přesto se to v životě stává, a můžeme být šťastni, že se něčeho takového dožijeme, zrovna pracuju na jakési předběžné podobě knihy-sborníku, či co by to vlastně mělo být, o Ivanu Martinu Jirousovi, sháním příspěvky, fotografie, procházím své archivy z různých dob, vyzývám různé lidi ke svým „svědectvím“, snažím se zatím aspoň shromažďovat do stodol, uvidíme, co z toho vzejde, přitom nacházím v „Laďově adresáři“ text, o který jsem ho nejspíš někdy požádal jako o příspěvek do nějakého našeho časopisu, ale už vůbec nevím, zda jsem jej někam použil, či zda vůbec nějak jinak to bylo kdy publikováno, týká se to Facebooku a jeho obligátní otázky, a pochází tento text z 13. února 2013:
Co se mi honí hlavou?
Slova psychiatra Maxe Kašparů z říjnového vydání Týdeníku Rozhlas:
„Dnes se pýcha změnila ve zdravé sebevědomí,
lakomství v zákon ekonomiky,
nestřídmost ve vyšší životní úroveň,
závist v boj o spravedlnost,
hněv ve zdravou reakci na hloupost druhých,
hulvátství ve svobodu projevu,
okrádání ve svobodný trh,
zanedbaná výchova dětí ve tvorbu vlastního názoru,
mateřství bez manželství v moderní formu existence,
likvidace pozitivních hodnot ve zbavení se předsudků,
neúcta k tradici ve vítězství zdravého rozumu,
lenost v sociální dávku.
Slušnost je přežitek doby, jak mi řekl jeden mladý inženýr ekonomie, protože za tu si ještě nikdo nic nekoupil.“
Na můj vkus dost pesimistické, ale něco na tom je.
Kašparů ve svém článku reaguje na skutečnost rostoucího počtu dětí z neúplných rodin, žen samoživitelek a sebevražd podle v říjnu zveřejněné statistiky. Částečně to připisuje rozpadu rodiny jako instituce od 70. let 20. století, kdy nyní vyrůstá již třetí generace, hůře se orientující v tzv. tradičních hodnotách. Společnost se úpadek rodinného života snaží sanovat paragrafy a penězi, ale to je podle Kašparů omyl moderních ekonomů a právníků. Jedná se o přecenění materiálního rozměru na úkor rozměru duchovního, který se nedá měřit kalkulačkou. Společnost se pomalu stává starozákonním Babylonem, pro který bylo příznačné zmatení pojmů. Je rozdíl mezi materiálním, duševním a duchovním; nedostatek lásky nevynahradí žádná materiální hodnota nebo psychoterapie. –
může být něco aktuálnějšího? stále ještě a dokonce ještě výrazněji než před těmi třemi a půl lety? – taky mám v poznámkách jednu drobnou Laďovu polemiku ve věci jistého článku Dr. Radomíra Malého, kde tento známý brněnský historik, s vervou jemu vlastní, brání své velmi tradiční a dnes zdá se již velmi osamocené konzervativní pojetí dikce, výsledků a důsledků II. vatikánského koncilu i současného stavu Církve a pastorálního působení její hierarchie, otec H. nehájí sám sebe (ač je vlastně osobně napadán), ale snaží se objasnit své vidění věci, což pokládám za velmi důležité a poučné (tato názorová výměna pochází někdy z července letošního roku): (L. H. v odpovědi jistému oponentovi:) „Chci na své zdi reagovat na Váš příspěvek k mému včerejšímu komentáři k článku Radomíra Malého, ve kterém pochybujete o katolické víře některých rádobyteologů (asi i mé). Jednak, víra pro mne není vědění, jak je to správně, ale ‚pokorné hledání drobtů spadlých na zem ze stolu pánů‘ (prof. Jan Heller). Já například, abych se mohl stát vyučujícím biblistiky na vysoké škole, studujícím v Itálii, jsem se nejprve musel stát bakalářem filozofie, abych se potom mohl stát bakalářem teologie a měl vůbec právo se zapsat na postgraduální studium biblistiky na Papežském biblickém institutu a mohl získat alespoň licenciát (u nás ‚malý doktorát‘). Toto studium trvá 9 let, přičemž jsem si na studium vydělával vlastní prací (v Itálii nic není zadarmo jako u nás), dizertační práci jsem psal již u nás při práci na vysoké škole a starosti o farnost a salesiánskou komunitu. Své názory na věci píšu po téměř 20 letech výuky biblistiky na vysoké škole a stejně tak kněžského působení. Píšu Vám to ne kvůli sobě, ale kvůli jiným rádobyteologům, kterých se tímto chci zastat, protože i když nevím, koho máte přesně na mysli, jejich cesta bude podobná. – Chtěl jsem vyjádřit jen to, že teolog je člověk, který se profesionálně zabývá reflexí o víře, a že to není člověk, který jen tak něco plácá. Osobně si myslím, že nejde dělat dobrou teologii bez zároveň žité víry v Boha. Je-li to víra ‚katolická‘ nebo ‚evangelická‘ je úplně jedno, protože v reálném životě neexistují žádné zkratky. Moje víra je spíš biblická, než ‚katolická‘, i když jsem katolík a katolickou církev miluji. Bůh není katolík, je nad všemi církvemi jako Mystérium Milosrdenství. Cílem života není být dobrým katolíkem nebo protestantem, nýbrž dobrým, co nejbohatěji rozvinutým člověkem, k obrazu toho, kdo jím byl v plné míře, Ježíše Krista.“
ano, vím, toto je jen jakési „průběžné svědectví“, přesto je sem dávám, protože nechci, aby tato slova zanikla někde v nekonečných hlubinách internetu, někde v nikde nekončícím nebytí digitálního světa, takto snad bude přec jen lépe uchováno, stále platí, a stále – alespoň mne osobně – velmi povzbuzuje –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 28. 8. 2016, 07:28

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
 

Nejbližší akce