Blog - milan.haussmann

Dobrý den
je ten
kdy na ulici
potkáš rakev a máry
za ní černé havrany
je to dobré znamení
dobrý den

Když mi bylo 29 let, oslovil mě blíže neznámý starší pán a sdělil mi, že se stanu velkým.
Ital – byl mi naprosto cizí &ndash mluvil ke mě slovy: Signore, lei deve avere fatto qualche grane opera: non so cosa sia, ma lo vedo al suo viso.
Angličan, jakmile mě spatřil, projevil obdiv nad výjimečností mého ducha.
Francouz o mně z ničeho nic tvrdil: Je voudrais savoir ce qu'il pense de nous autres: nous devons paraî bien petits à ses yeux. C'est qu'il est un être supérieur.
Potomek jen projíždějící anglické rodiny, která se ubytovala nedaleko v hostinském pokoji, rozčilen zvolal: No, I'll sit here, I like to see his intellectual face!

Let ptáka, na pozadí pískovcová zeď, dynamicky rozráří křídly vzduch, aby se posadil na hřeben střechy. Musím stručný a přesvědčivý. Zaútočit na … roztočit všechny smysly, city, všemi prostředky. Zajít si do kina … jen tak zabít … prázdnotu, vyplnit samotu opakovaním. Opakování je obzvláštnění tvaru a ztratím li nit, nezbyde nic. Do jaké míry jsem určen prostředím? Proč zrovna tady teď sedím ve skládací židli a dívám se??? Možná se ztratilo i co tam nebylo, dynamika letu, údery opeřených křídel … je nutno využívat všech forem k dosažení našich cílů. Nápisy na zdech úplně banální – Tübingen, Tottenham … – jako na zem upadlý kopeček zmrzliny, co se rozpouští v prvních dešťových kapkách. Lyrická zkratka … ženu uspokojí pouze revoluce … a zjevil se jí Anděl Páně a nabídl jí dvě koruny. Trnovou a zlatou.

Úvodní koláž Bohdana Holomíčka na první pohled zaujme. Podobné barvy nejsou často k vidění a původní prvky podobenek jsou natolik nezřetelné, že výsledný vzor je dílem nepravidelný zrnitý povrch. Jsou to ještě tváře?

Celé je to rozmazané. Neurčité.
Nenese to stopu naléhavosti!
 …
… jdou po sobě řádky psané tužkou na papíru …
 …
Trhané archetypy z okrajů novin.
Z okrajů malých i velkých dějů.
Z okrajů …

Koukal jsem se, než půjdu spát do mailu a na facebook. Knihkupec Ženíšek mi na nástěnku pověsil nekolik momentek s podtitulem pravda o MDŽ. Vzpomněl jsem si, že před několika lety, snad 2008, jsem byl na Masarykově nádraží ve zdejším nepůvabném bufetu na oběd a zrovna tehdy členové ČSSD rozdávali v rámci nějaké agitace květiny a koláče. Fascinovali mě okolojdoucí pražané, co si brali socanské koláče, aby je vyhodily do koše. Co naplat, Magor to vystihl přesně: „ Osmdesát procent tohoto národa je blbý jak hovno.“

Další cesta vlakem, vlakem z Vídně. Prám se mírně obtloustléhé blonďáka neměcky: „Máte tady volné místo?“ Nevím jetli mi rozuměl, ale každopádně se uvonilo sedalo vedle jeho bloňďaté spolucestující. Myslím, že jí říkal lásko – bloňďatá, pihatá, kudrnatá. Pili víno, zakusovali uzené a sýr z Lídla. Tak tolik velmi pozorného vnímání toho, co se děje v naší zemi, v Evropě a snad i v celé západní civilizaci.

On ji naléval, už nechtěla, ale pila dál. Venku za oknem byla obleva. Ledové kry zakryly meandry Svitavy, jinak šeď, bezlisté větve a mezi nimy prosvítala tmavá zeleň jehličí – konec masopusta.

Potulná akademie skončila a skončila prozaicky – memento mori. Jaroslav Erik Frič mi ve čtvtek večer napsal … mám trochu zase teploty. Takže kromě Roberta, Martina Hájka a dlouhovlasýho staršího chlápka, který se mi představil jako Thomas byl přítomen jen cigaretový kouř.

Opřel jsem se o bar a Robert mi podal škopek. Pozdravil se s Martinem, který se pak bavil dál s Robertem. Thomas se mě zeptal, proč tu nikdo není.

Co bych měl odpovědět??? babka nahoře taky sedí v prázdný hospodě. Mrtvo je v Brně??? slušný člověk se koukne na televizi a jde spát. Řekl jsem Thomasovi, že nic, že hospoda a nabídl mu cigaretu. Thomas si zapálil a zeptal se mě jestli si nechci přečíst jeho básně. Sice si do hospody nechodím číst, ale co je to za hospodu bez lidí.

Název není zrovna originální, neboť se jedná o zřetelnou narážku na Steinbeckovu novelku O myších a… ale trefně vystihuje obsah, takže nešť.

Začnu pozorováním. Už nějaký čas žiji v Německu a živím se prodejem knih. Zatím jsem spíše než beletrii četl slovníky – z pokusů o četbu krásné literatury se stávalo listování ve slovnících. Tím více mě zarazilo: v antikvariátu se objevil román Berlínské orgie Thomase Brussiga, otevřel jsem ho a plynule četl. Pomoci slovníku netřeba.

Ve svých mladých letech jsem rána světíval a večer lkal – teď, když jsem zestárnul, začínám den pochybami, přeci svatý a plný světla je mi jeho konec. Tolik slova Hölderinova, která jse vytrhl vloni v jednom horkém, snad až příliš horkém dni, z jakéhosi románu, než jsem ho – po přečtení tiráže a několika vět – hodil do starého papíru. Knihy mají ale osudy.