Jeden den Milan Haußmanna

Zatvrzelost Němců je bezmezná, hraničí s šílenstvím.
Nietzsche svou vlastní snášel jedenáct let, Hölderin čtyřicet.
Emil Cioran¹

Po slavnosti je před slavností. Titulek z novin. V pátek maturanti slavili – trochu se jim to vymklo – a zaplavili město odpadky. Král je mrtev, ať žije král. „Nevěřila jsem svým očím, jak to tam vypadalo.“ Soukromá firma uklidila a všechno je zase pikobello. Jede se dál. Černá káva, krajíc chleba, dvě vajíčka na měkko ke snídani, potom hygiena dutiny ústní a polibek na rozloučenou.

Je krátce před devátou a poezie cestou do garáže – nemám čas. Zajímali by vás symetrie krokusů, co se klubou z šedohnědých nánosů končící zimy? První poslové jara … zvedám dveře garáže a vytahuji kolo. Ach, Ciorane, Ciorane jezdit na kole jako ty a svět by nebyl plný nicoty.² Svítí slunce, i když není zrovna teplo. Dolů z kopce, přes dvě křižovatky, přes starou botanickou zahradu …

Zamykám kolo a odemykám antikvariát. Ceduli je třeba postavit na začátek uličky –abyste si mě našli – a začínám budovat. I z kamení, co leží na cestě, se dá postavit dům. Na ulici postupně vynáším starou kovovou židli, dva kovové kempingové stolky, rozviklaný psací stůl, několik desek. Zábor veřejného prostranství – vyměňuji si úsměvy, jednoduchá gesta a pozdravy s kolemjdoucími, se sousedy – už jsem získal jistou rutinu, tak to jde rukcuk.

Opakování, každý den identická situace – ráno ven, večer dovnitř – vše provádím tak snadno a přesně, jak jen jsem v tomto okamžiku schopen. Z útrob postupně vytahuji skládací bedny plné knih, kuchařky, beletrie, esoterika, brožury z Reclamu, paperbacky, detektivky … Každému, co jeho jest. Mezitím přijela na kole pěkná černovláska. Pěkná … buduju dál. Obrazové alba … a několik lepších kousků na kempingové stolky. Vybrala si román … BVT, titul jsem zapomněl … kasíruju dvě eura místo tří …

Hotovo … na poličce na záchodě mám kafáč. Opláchnu ho, vezmu si z kasy pár drobných a jdu k Faustovi na roh pro kafe. Je to Ital, prodává italský speciality a kafe … schwarz … darmo mluvit. Dát si ho večer, tak neusnu. Na slunko si stavím skládací židli, na sousedův parapet popelník. Napiju se kafe, zamávám houslařovi od vedle, taky si zapálil, a kouřím.

Zmatení míst, časů! Houbeles! Tohle je férie, rozumíte … Férie, tak je to … budoucnost! Minulost! Klam! Pravda! Dřina! O jednom přece jenom přemýšlím, že ten poslední čokl, ten podvrťák, co se tamhle fláká čmuchá ve strouze …³

Taky přemýšlím … do jaký míry mě určuje tohle místo a to co tady dělám. Paprsky jarního slunce rozehřívají dlažbu a cigareta pomalu dohořela. Po siločárách osudu – hrdina, hodina, hovadina – zvoní telefon.

„Antikvarát Arpád, Milan Haußmann. Co pro vás mohu udělat?“

„V podstatě ano. Co přesně máte na mysli?“

„ …rád. Budu se těšit. Děkuji a nashledanou.“

Po siločárách osudu – silou nejmenšího odporu. Nenucené úsměvy, co bourají distanci … lze se nutit do nenucenosti?

Pomalu se přibližuje úzká postava Bolko von der Forsta. Utahané svršky visí, doslova na něm visí a … bezzubá ústa morfinisty.

„Jen ten jediný zub mi zůstal, jako mému otci.“

Jeho otec, admirál Günter von der Forst, velel vůdcově jachtě. Bolko v Tubinkách studoval teologii … a dnes ráno si byl na nádraží pro subutex. Nabízím mu cigaretu.

„Milane neměl bys volných pět Euro?  …do čtvrtka. Měly by přijít peníze za pronájem … taky jsem prodal nějaký dřevo.“ Zapaluje si.

Vytahuju pětku. „Žádnej tlak. Až budete mít.“

Zajímavý člověk – knihomil. Bydlí vlastně na záchodě. Stará pruská šlechta, bezdětný … Nikdy nepracoval. Spravuje majetek. Jeho třípokojový byt je po strop zaplnily knihy, noviny, jehly a prach. Na záchodě si čte …

V sobotu ráno byl pro svou dávku na nádraží: „Všude ležely střepy, láhve, odpad. Maturanti … “ ušklíbá se.

„Po slavnosti je před slavností. Vždyť to uklizečky ukliděj a dneska je zase všecko pikobello.“ odpovídám mu.

Vzpomíná, rád ho poslouchám, maturoval v Bertechsgartenu: „Bylo nás šestnáct, deset chlapců a šest dívek.“

Dnes se plíží ulicemi Tubinek, čeká na smrt. Smrt v Tubinkách. Zašel na kus řeči. Kolem jde vychovatelka a má tři děti. Dvě blondýnky vedou uprostřed kudrnatého černouška.

„Toho mají na hraní.“ Mám rád jeho humor. Přesně … současné Německo.

¹Emil Cioran, Sylogismy hořkosti
²Jiřina Hauková
³Louis Ferdinand Céline, Férie pro jindy I