Dlouhá brázda

Je snadné si vymyslet název knihy – jako artefakty. Možností je tolik jako tvarů písmene R. Vlastně si ani moc nepamatuju na to slunečné pondělní odpolene. Ulice byla prakticky jako po vymření. Jen kolem druhé se trousili děti ze školy.Kolem se hromadí knihy, noviny, obrazy, myšlenky, slova … hromady slov, hlušina slov …

„To je vrchol troufalosti.“ řekl Euthymachos.
„Tímto chci jen lidem říci: ‚Jsem nevidomý, ale ty, který nevidíš, že jsi právě takový, jsi slepý.'’ odpověděl Sokrates.

Krátká ukázka z knihy Luciana De Crescenza o Sokratovi. Rodokaps, na pohled ke koupi neláká, nabízí pohled na Sokrata, který vlastně nic nenapsal. Che toho ostatně ani moc neřekl. Sokratovo myšlení je představováno na pozadí příběhu jeho života.

Proč si vlastně lidé kupují laciná brožovaná vydání, kde slova na zažloutlém papíře jsou vytištěna titěrným písmem? Co hledají?

Příběhy? Myšlenky? Ne. Pouze slova, pouhá slova – slova jsou objektem jejich zájmu. Ležíme nazí kdesi na pláži nevědomí v příboji slov. Slova do nás naráží a zarývají se nám pod kůži. Postavme smrt ke zdi a dejme slovo Maovi.

Opevníme naši vlast a nedovolíme imperialistům znovu naši zemi napadnout. Ozbrojené síly našeho lidu spolu s hrdinou a bojem zakalenou Lidovou armádou jako fundamentem musí stát v pozoru a dále se rozvíjet. Nebudou potom jen početným davem, nýbrž mocnou silou ve vzduchu i na moři.

Slova předsedy Maa je kniha opatřená rudou umělohmotnou obálkou. Také praktické vydání do kapsy nicméně tentokrát na kvalitním papíře. Ale srovnejme si obě ukázky. Obě apelují na své čtenáře: zatímco Sokrates si uvědomuje svou slepotu, předseda Mao neomylně hledí vpřed. Vítězné zaslepené masy jsou strůjcové našich zítřků. I naše doba má svá slova.

Proč činím teprve teď,
zestárlý, svou tvůrčí tečku:
Atomová velmoc Izrael ohrožuje beztak křehký světový mír.
…
synové Izraele i Palestinci,
a ještě více všichni lidé, co v této bludy obsazené oblasti
těsně na smrt znepřáteleni vedle sebe žijí …

Napsal před velikonoci Günter Grass a jeho slova vyvolala bouři. Vyřízl jsem z textu několik slov zcela bez emocí. Ta slova leží na papíře jako kamení na cestě. Atomová velmoc Izrael je hrozbou míru. Co je na tom sdělení tak skandálního? To, že to vyslovil Němec? nebo snad to, že ta slova vyslovil nahlas – navlas přesně?

Beru knihy do rukou a  … V každé knize je tolik slov. Můj první program, co jsem napsal v jazyce C vyčísloval počet slov v Shakespearově díle. Myslím, že skončil cirka na dvacet osmi tisících, ale jistý si tím nejsem. Už je to dávno. Listují prvním vydáním Schopenhauerových Hovorů. Hovory a hovory k sobě posmrtně vydáno Eduardem Griesebachem 1898. Německá slova tištěná frakturou. Nečte se mi to snadno. Nejsem Němec a ani Němci sami těm kroutítkům nechtějí rozumnět, ale za chvíli si člověk zvykne. Čtu to zvědavosti? z dlouhé chvíle? Venku za oknem svítí slunce a mohl bych jít do zahrady … na obálce je secesní květinový motiv.

 …ženatý nese celé břemeno života, svobodný jen polovic a kdo se oddal můzám, patří k posledním mezi posledními. Odtud plyne, že skoro všichni opravdoví filosofové zůstali svobodnými: Cartesius, Malebranche, Spinoza a Kant … je ostatně známo Sokratovo utrpení i to, že Aristoteles se stal vychovatelem. Velcí básníci naproti tomu byli vesměs ženati a skoro bez výjimky nešťastně. Shakespeare se stal dokonce šesterákem. Manželé jsou opačnými Papageny: neboť v potřeštění vymění bystře starou za mladou, zatímco se jim stejně bystře mladá ve starou promění.

Úsměvné, anekdotické … Schopenhauer dovede žonglovat ze slovy. Konečně moje žena je v práci, a tak si také můžu dovolit žonglovat se slovy. Tápám … trápím se popisem barev. Zrovna ustal déšť, ale oblohu stále pokrývají těžce šedá oblaka – Slunce je už za horizontem – ta šeď se tam v těch místech mísí se žlutí. Viditelné světlo. Běloba šeříkových květů. Co znamená tato skutečnost?

Veselé velikonoce přeje sVůdce.

Vypadla z jedné knihy fotografie vůdce s přáním a podpisem. Kdyby mi někdo zaplatil tak to prodám, ale lámu si hlavu jak takovou věc nabízet. Strčil jsem ji zpátky a počkám až se opět někdo zastaví s dotazem: „Nemáte něco skurilního?“