Blog - milan.haussmann

Zašlo to příliš daleko … autem prorazil plot, narazil do stromu a uvázl v poli … spálil svoje oblečení, včetně dokladů, a začal rozebírat motor vozidla … kolem se povalovaly kabely, klimatizace i chlazení motoru … poslední skromné přebytky … další prosím … ať počká venku … poslední … plaval sám ve vlastních sračkách.

Do cely se nahlíží průzorem ve dveřích … večer si četl noviny … choval se slušně a vyrovnaně … že doba je zlá nic neomlouvá … vytáhl krátkou dvavadvacítku a srovnal účet … odmítl vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané …

Svět Radka Dymy, tak jak ho podává v povídkovém souboru Hořká čokoláda, lze vidět jako klec. Pravidelný tvar … mříže a chladná šeď oceli. Tu a tam znepokující hromádka odpadků…  cosi nepatřičného…  plný popelník…  nedopitá láhev…  Jak jsme se zde octli?

Jako obvykle cestoval namátkou, cíl si vybral u pokladny – zaslechl název stanice a jel …

Děj se většinou odehrává v průchozím prostoru – v prostředí, které není určeno k dlouhodobému pobývání, nádražní budova, vlakové kupé, kavárna, cesta, hotelový pokoj … zkrátka tranzit. Kdo se zde zdržuje narušuje běh věcí … tri tra  … ruší režim. Postavy okolo jsou annonymní a řídit se musí cedulemi … pokyny … jízdním řádem … jídelním lístkem …

Je to jako skladiště novin … prošlé postřehy a obstarožní popisy …

Obrazy dětství a rány dospělosti – „Pohádka se špatným koncem, před dobrým usínáním“. Slyšel jsem ji loni na podzim během Potulného dělníka v klubu Boro. Hudbou decentně doprovodil Tomáš Vtípil, obrazy Martin Jabůrek. O několik měsíců později ji vydalo nakladatelství Vetus Via – pochopitelně v precizní grafické úpravě.

Knížku jsem poprvé otevřel ve vlaku z Norimberku do Stuttgartu. Ve vagónu, kromě mě cestovala ještě Cikánka a její tři děti – Kevin, Jasmína a Denis.

Bude se jmenovat Tereza, aby se to nepletlo
…
jedno jméno
jméno, které rozezní prostory …

Levandulový obzor snímají roztomilý obličej chlapec špína za nehtama ve špinavém hotelu

oči se mi valí zdí pošeptal mi stín Já se vrátím

Držím v rukou fotografii. Jsme to my? … Diego a já, než to všechno začalo. Snímek z úplného začátku. Na prstech mám bílý prášek … zbytky jedu, který mu každé odpoledne podávám ve sklenici saké … pokaždé přidám jeden miligram … úplný konec. Prášek ušpinil fotografii … jako špinavá přítomnost špiní vzpomínky. Vzpomínky jsou otrávené … otrávené jako sklenička alkoholu. Dívám se na ten snímek. Nepoznávám ho. Úsměv … tvář muže, který je milován … milovala jsem ho, ale teď ani nevím proč?

večer na stole
pod skleněným poklopem
stydlivý pudink
jahodová co je naděje?

ostrý nehet měsíce
pod nehotovým nebem
střepinou k tepně