Blog - milan.haussmann

Dnes je den Páně.
Ranní zvony zní,
daleko i blízko,
sám v pusté síni

klečím v modlidbě,
sladká hrůza tajemství.
Daleko i blízko
je slavné jeho Království.

Sečteno a podtrřeno je podtitulem Homérovy strojopisné sbírky DERNIÉRA aneb Z MÝHO POHLEDU. Sečteno a podtrženo dalo by se říci i Homérově životě potažmo tvorbě. Básník a kumpán mnohých z nás před rokem skonal. V Boro klubu Křenová se v lednu bude na Homéra vzpomínat. Mnohým vytane na mysli vrávoravá chůze invalidy o holi i jeho skřehotavý hlas:

Tož připijme si chlapci všecí na zdraví.
Tisíc ká na záchyt, to snad ještě máme.
Jsem alkoholik a těžko se napravím
a se svým zdravím, s tím se vyrovnáme.

Homér skonal. Samotného mě to rozesmálo, protože on by to asi tak nikdy nenapsal. Homér dodělal. Homér chcíp. To už zní líp.

Pane, z nebes hluboko do moře,
kde žlutý proud v ohlušujícím pohybu pádí.
Hora vln, co zná jen hoře.
Pane, zdcadlo sem, hlava tvá poznala stáří —
do posledního dechu mladí …

Ještě ráno se tvé vlasy leskly jako černé hedvábí —
napadal sníh k večeru.
Živé tělo smrtí se trápí a
ve svitu Měsíce pozvedněme sklenice.

Nítěné slunce, niterné slunce. Než spadla tma uplynul další ze zamlžených dnů zimy. Nasťa byla nevinná dívka se spoustou hříšných myšlenek. Koho by nedojal příběh Anastasie Hagen? Vánoce se kvapem blíží. Anastasia Hagen je žadatelkou o azyl v České republice. Účastnili se dýchánků, jejichž vrcholem byl skupinový sex, měnili si partnerky a partnery s přáteli. Vida reminiscence! Co všechno lze splésti? Bezvýznamní beztvární chodci, pestrá slova, která voní. Život kolísá. Pohupuje se mezi beznadějí a radostí.

Šlo o klasický zátah na nepoddajného, kontroverzního a zpupného podnikatele, jehož slabosti a rodinné poměry byly využity jako zbraň s cílem zničit ho a zmocnit se jeho majetku … Je to klasické schéma …

Ve vežení na severu Sčchauanu obvykle sedělo kolem dvacítky politických vězňů. Všichni byli účastníky studentských nepokojů v červnu 1989. Byli obviněni z podněcovaní kontarevoluce. Tresty měli od dvou do dvanácti let.

Wan Paočcheng, kterému tehdy bylo třicet pět let, pocházel takzvané komunistické famílie. Jeho otec byl vysoký činitel a bojoval po boku předsedy Maoa v občanské válce. Ze způsobu, jak Wan mluvil i jak se choval, se nedalo usoudit, že měl tak vysoce postavené rodiče a že sám zastával vysoký úřad. Během pohnuté doby v roce 1989, kdy celá země povstala v touze po demokracii, se z něho stal nepřítel lidu.

Rozhovor se uskutečnil v únoru 1993, kdy jsme spolu s Wanem seděli ve stejném vězení. Byl propuštěn v roce 1994.

Liao Iwu: Mezi těmi, kdo byli uvězneni v souvislosti se studentským demokratizačním hnutím z roku 1989, jsi byl největší zvíře v aparátu.

Wan Paočcheng: Myslím, že máš pravdu. Než jsem skončil tady, jsem byl náměstkem ředitele největší vládní banky v Sčchuanu. Bylo to teplý místečko. Byl jsem odborníkem na hospodářskou politiku vedení. Když vedení vyhásilo nový kurz, pečlivě jsem prostudoval veškerá nařízení. Taky jsem četl oficiální tisk Komunistické strany – Lidový deník. Držel stranické linie a dával si pozor.

Čou Mingkuej strávil skoro celý život ve sračkách. Začal jako čistič veřejných sociálních zařízení. Dnes má smlouvu s magistrátem a provozuje rozsáhlé veřejné záchodky v severozápadní oblasti města Čchengtu. „Byznis jako každej jinej.“ říká Čou. Je mu sice asi sedmdesát, přesto budí stále svěží a činorodý dojem.

Poznali jmse se s Čouem dávno. Jeho záchodky sousedily s čajovnou mé matky. Přesto jsme se znali jen od vidění. Teprve vloni a navíc v noci jsem se odvážil, odložil jsem intelektuální pýchu, a dal se s ním do řeči.

Čou Mingkuej: Jdete na záchod? Je už dávno po půlnoci. Měl bych vám účtovat extra tarif. Víte, platím daně … ale vy jste pravidelný zákazník. Můžete jít normálně.

Liao Iwu: Otče Čou, nechce se mi na záchod. Přišel jsem vás vyrušit od čaje.

Na plátně za katedlou se zjevil umrlý Marat ve vaně. Nápis Liao Yiwu a potom menším písmem Wertewelten, datum a podtituly hodnoty, kultury resp. autorské čtení a diskuze.

Wertewelten je projekt profesora komparatistiky Jürgena Wertheimera. Dnes vešer je hostem subtilní a nenápadný čínský spisovatel Liao Yiwu. Liao letos dostal Mírovou cenu německých knihkupců poté, co dobrodružně unikl přes Vietnam z lidové Číny. Brýle s tenkými obroučkami a vyholená hlava …

Profesor Wertheimer je naopak rozevlátý šedesátník s nonšalantním vystupováním a výzorem doktora Mabuseho. Několika větami představuje publiku hosta, krátce vytkl smysl symposia Wertewelten. Dnes bude řeč o poetice a politice.

Posluchárna se postupně zaplňovala. Profesor Wertheimer cituje z Liaovy řeči v bývalém kostele sv. Pavla ve Frankfurtu: „Svět je zahlcen bezcenými hodnotami, co staví peníze nadevše.“

Okolí není krásné – výhled na městský okruh se spalovnou. Lesknoucí se hyperboloidy osvícené září zapadajícího slunce vypadají jako nepravděpodobný přelud z jiného světa. V sousedství čínská restaurace, Penny market, fitness studio, velkoprodejna nápojů, čerpací stanice … I tady žijí lidé. Usměvavý a úslužný recepční tureckého původu mi vystavuje účet.

Pokoj je čistý a střídmě vybavený. Dvojlůžko, na zdi plochý televizor a světla vekloměsta. Laciná reprodukce nočního velkoměsta plného bodových světel má místu propůjčit punc světovosti. Vzpomněl jsem si na Jestřábí noci Edwarda Hoppera, jehož monografii jsi si tu vloni koupila.

Na stole stojí dve sklenice. V pokoji je teplo. Napustil jsem si v koupelně vodu a napil se. Potom jsem otevřel tašku a vytáhl přenosný počítač. Internet tu taky funguje. Stáhl jsem si poštu. Místo jako stvořené pro přenocování. Po náročném obchodním jednání monochromatické stěny poskytují prostor představivosti …

Kulisy:

Formální úspornost – stop populismu.
 Myslíme na budoucnost – kompoziční sevřenost.
  Účinnost pointy – slovo, které platí.
Nepřízpůsobiví nám diktovat nebusou – prvoplánová přímočarost.
 Každodenní plochost – lidé si zaslouží lepší život
  Chceme být hrdí na svou zem – absolutní nedůležitost.

Bloumám krajinou tělo bez duše. Vlastně se vznáším – vzdávám rozchvácen větrem. Hledám mezery mezi kulisami. Ony se na sebe vrství. Otřepené tapety, které překrývají stále nové a nové vrstvy nesourodé skutečnosti. Proto je minulost nesouvislá nerozčlenitelná kornatá vrstva tapet. Kornatění??? Tápám … trápím se popisem … Panoptikum otylých vytlemenců, jímž grafická stylizace dodává punc odpornosti, zrůdné perverze. Harlešín, harlešín, harlešín … Ve vzduchu je cítit tříšť.

Dirty Picnic je další z podivných brněnských kapel, o které nikdo nic moc neví a ani se o ní nepíše v turistických průvodcích. Anglické texty a dynamický zvuk synťáků. Na první poslech cold wave, The Cure, New Order, KaS Product a další se vynořují z propasti času. Říkají-li dva totéž, není to totéž. Hledání ztraceného času? Nová vlna? Snový obsah? Jejich hudba vzniká v současnosti a reflektuje současnost. Skutečně nejde o oldie sound.

Tvorba brněnských kapel je charakterizována experimenty a do tohotu kontextu Dirty Picnik dokonale zapadají. Experimentují se synťáky. Nová vlna byla otevřená úletu a zanechala za sebou celou řadu pozoruhodných nápadů. Vytvořila ideání pískoviště, kde spojením jednotlivostí mohou vznikat útvaty naprosto odlišné.

Buying snow from the ice cream guy,
feels like little treat,
as well as an uphill slope,
in the park, growing nervous like a child