Hovory k sobě – Arthur Schopenhauer

Když mi bylo 29 let, oslovil mě blíže neznámý starší pán a sdělil mi, že se stanu velkým.
Ital – byl mi naprosto cizí &ndash mluvil ke mě slovy: Signore, lei deve avere fatto qualche grane opera: non so cosa sia, ma lo vedo al suo viso.
Angličan, jakmile mě spatřil, projevil obdiv nad výjimečností mého ducha.
Francouz o mně z ničeho nic tvrdil: Je voudrais savoir ce qu'il pense de nous autres: nous devons paraî bien petits à ses yeux. C'est qu'il est un être supérieur.
Potomek jen projíždějící anglické rodiny, která se ubytovala nedaleko v hostinském pokoji, rozčilen zvolal: No, I'll sit here, I like to see his intellectual face!

Muži podléhají svodům krásé tváře, neboť příroda je vede k tomu si ženy bráti. Ony dovedně nastaví svá líce a skryjí přidružené následky – nekonečné výdaje, péči o děti, po několika letech se stavají odpornými, rozmarnost, svévolnost, návaly hysterie, milenci, ďábel a peklo. Už jen proto mám sňatek hřích mládí, kterému se upisujeme abychom na stará kolena težce zaplatili. Má pravdu Baltazar Gracián když tvrdí, že čtyřicátník jedná pouze v zájmu ženy a dětí – zove ho [vel]bloudem. Není snad bežnou metou takzvané kariéry mladého muže volkem jedné ženy být. Volná můza – kterou chcete svou ženu učinit a trávíme tím celé dny – je to, co je třeba filosofu. Zato ženatý nese celé břemeno života, svobodný jen polovic a kdo se oddal můzám, patří k posledním mezi posledními. Odtud plyne, že skoro všichni opravdoví filosofové zůstali svobodnými: Cartesius, Malebranche, Spinoza a Kant. Ty staré člověk nemůžeme brát v úvahu, neboť ženy měly tehdy podřízenou úlohu: je ostatně známo Sokratovo utrpení i to, že Aristoteles se stal vychovatelem. Velcí básníci naproti tomu byli vesměs ženati a skoro bez výjimky nešťastně. Shakespeare se stal dokonce šesterákem. Manželé jsou opačnými Papageny: neboť v potřeštění vymění bystře starou za mladou, zatímco se jim stejně bystře mladá ve starou promění.

Matrimony — war and want! jak korunovaný pěvec lásky tvrdí: quisquis requiem quaeris, foeminam cave, perpetuam officinam litium ac laborum. (Petrarca: De vita solitaria)

in Schopenhauer A.(1998): Schoepenhauer's Gespräche und Selbstgespräche
nach der Handschrift εις εαυτον. 108 – 110. Ernst Hofmann, Berlin