Podobenství – Pavel Z. – recenze

Úvodní koláž Bohdana Holomíčka na první pohled zaujme. Podobné barvy nejsou často k vidění a původní prvky podobenek jsou natolik nezřetelné, že výsledný vzor je dílem nepravidelný zrnitý povrch. Jsou to ještě tváře?

Celé je to rozmazané. Neurčité.
Nenese to stopu naléhavosti!
 …
… jdou po sobě řádky psané tužkou na papíru …
 …
Trhané archetypy z okrajů novin.
Z okrajů malých i velkých dějů.
Z okrajů …

Podobenství Pavla Z. je půlhodinové autorské čtení, které je formálně rozděleno do čtyř částí. Každá z nich je koláží vzpomínek, protokolem … otiskem dané osoby (Honzy Steklíka, Andreje Stankoviče, Petra Kabeše a Milana Hlavsy) v Pavlově mysli.

V té hře na "vlastní tvář".
V obrácených
Roztříštěných
SEBE-ZRCADLECH
Se
Ta
Tvář
Odráží …

Celek působí velmi kompaktním dojmem. Je to velmi kondenzované. Nezbývá čas na oddech. Jednotlivé útržky vzpomínek a obrazy skutečnosti jsou volně přes sebe vrsveny. Snad autor nechtěl zapomenout, snad se z těch jednotlivých kontur vynoří podoba.

On nesl ranní nákup
Já jsem šel popřát vlastní matce k svátku
 …
Nevyslovené příběhy se mísily s davem turistů

Kristus mluvil v podobenstvích a Pavel Z. konstatuje do povětšinu doby monotónního – tu a tam kakofonního – hudebního doprovodu. Jeho hlas z této hudební struktury vystupuje a dává vziknout hudební asambláži. Mísí obrazy minulosti s pozorováním přítomnosti … zákmity, klipy a mihnutí se. Snadno se klouže po etymologických linkách.

Věci si dám do pořádku, ozývá se hlas.
Dohromady, na hromadu si je dám!

Jako obětiště! Vypadá to na strniště.
Které možná vzplane! Možná také ne.

Proč si lidé píší deník? Aby nezapomněli? Aby po nich něco zůstalo? Aby definovali bod návratu? A pro koho? A proč je to tak důležité? Tolik otázek a možných odpovědí …

Vlastně nevím
Proč míchám důležitost s nedůležitostí
Co je vlastně důležité
V tom zmatečném
Zmateném
 …
Vždyť ráno to uklízečky ukliděj!

Jako amorfní tvary střepů rozbyté nádoby. Možná je lepší nechat věci být samy sebou – jako dítě. To dítě sebou táhne rachotícího ještěra na provázku. Uprostčed ulice ve sluncem zalité kaluži uvidí vlastní podobu. Šlápne do vody a podoba se ztratí v rozvlněné hladině.

Jsou to slova, která nevrhají žádný stín!

Moře, které zní v ozvěnách vln

Ten člověk o kterém mluvím, vlastně není …
Tvárním si ho jako nenaplněné sny …
 …
Nenaplněnost! Ta rozbitá nádoba, kterou se pokouším slepit dohromady!

Je to asambláž trohu vzláštních pocitů.
Je to klišé bytosti z masa a kostí.

Guerilla Records, září 2011

Podobenství i ostatní nahrávky a knihy Pavla Zajíčka jsou v nabídce na Dřevěné cikádě