Závěť – Pavel "Homér" Ambrož – recenze

Maska

Zjevila se mi maska pitvorná
já se jen z okna koukal.
Noc byla temná pošmourná
nejasná slova jsem si broukal.

To ti co jen pro sebe hovoří
jsou divní pro ostatní lidi.
Pitoreskně se pitvoří
a velmi zvláštní věci vidí.

Normální člověk má k nim ovšem zášť –
sám by se neodvířil hlesnout.
Pozve si na pomoc bílej plášť.
Na blázinci mi bude teskno...

Do hlavy dostanu zepár šoků,
nasadí mi i kazajku.
Chlapi holt střílej od boku –
konečně bude vše v cajku.

Tato slova jsou pitoreskní
a moje tvář jenom maska.
Ošklivá chlípná, vždy groteskní.
Odulá barokní kráska.

Ať zjeví se mi zase maska pitvorná,
do zrcadla se bude šklebit.
Lehká se zdá bejt má torna.
Lehčí je chlapče vůbec nebýt.

15.9. 2011 restaurace

Kočičí stopa je na obálce Závěti Pavla Ambrože řečeného Homér. Závět je zřejmá aluze na Villonovy Testamenty, i když tady veškerá podobnost končí. Zatímco Villon je pěvec bezstarostné radosti – Homér se vypisuje za smrti. Villon píše formálně dokonalé balady – Homér se spokojuje s rýmovanými kvartety.

O Homérově osobě a životě – nasadil si masku, masku etylika, výstředníka, psance – normální člověk k takovým cítí zášť. Ostatně maska osvobozuje a Homér hledal svobodu – za škraboškou mohl býti kýmkoli, i sám sebou.

Zastavil se, ohlédl se, napil se piva …

Co má bejt?

Co tak změnit téma
když nezměníme svět?
Už vím co se nemá
a nejni cesty zpět.

Už vím co se musí
třeba i hladovět.
Bral jsem si do pusy
prej mnoho cizích vět.

Co třeba nebýt,
už svoje léta mám.
Eso flekem přebít –
to je nějakej klam.

Jsme prej všichni chudý,
chtěl by ses vrátit zpět.
Rudý maj svý bludy,
to rači zcepenět.

Rudí se mi hnusí,
měl jsem holt na ně pech.
Kdo chce ať to zkusí
a zalepí mi cech.

Tak změníme téma –
jdu kočku pohladit.
Žádný love nemám,
tudíž budu zabit.

Co se potom změní,
přestanou lidi klejt?
Smutno o jeseni
já neměl jsem tu bejt.

3.10. 2011 restaurace

Homér není a co se změnilo? Pohled do ulic – normální lidé se ženou za jakousi vidinou, kterou by ani sami nedokázali definovat. Ve stínu v parku či na náměstí na lavičce posedávají, pokuřují anachronické existence. Špinavé vlasy, nemyté tváře a levný alkohol – dělají si, co chtějí a z toho začarovaného kruhu nelze vykročit … no a co má bejt?

Ne, není cesty zpět. Homér se dostal daleko od hlavního proudu myšlení i vědomí. Smrt je skutečnost, jež obtékají slova Homérova. Smrt všudypřítomná – tabu tohoto světa a kdo si šáhl na smrt, na dno, má jen málo zábran.

Zapomněl jsem na kočky. Kočky totiž zbožňoval …

Modlitba

Kočko má
jež jsi pořád s náma,
zůstaň prosím tě na zemi.
A buď krásná hrdá dáma,
nikdy nemňoukej – zle je mi.
Posvěceno buď tvé jméno,
Patti či Micka – jedno jest.
Všichni vlešeme svý břemeno
až na konec
– na cestu cest.
A tám nás kočko musíš vést.
Víš kočko má?
A dříve než spásu
možná svoji krásu
navěky nám dáš …
kočko má.

13.2. 2011 restaurace

Závěť i další knihy Pavla „Homéra“ Ambrože jsou v nabídce na Dřevěné cikádě