Blog - milan.haussmann

Nedělní odpoledne – spolu, sami, na terase, vytrženi, vytržení. Piju víno, ty si čteš Noční vlak do Lisabonu a piješ víno. Povídala jsi mi, že kniha je o nemožnosti – nemožnosti setrvat na jednom místě. Taky jsi tvrdila, že jsi ten typ, co chce, a přesto nedokáže odejít. Proč?? Zůstáváš na místě … tady v tomto městě příliš malém … kde znáš každý kámen. Tulipány jako by z kamene vytesány. Čas pomalu protéká a ve sklenici je červené víno.

Už se to vyskytlo – alespoň se domnívám – ve Hře se skleněnými perlami, v proudu asociací v řečišti jazyka v propojení určitých taktů jistého hudební skladby s určitým zážitkem.

Nedávno se mi to znovu vybavilo. Právě jsem odpočíval a poslouchal rozhlas. Mladý pianista hrál Chopina a já poslouchal toho jeho Chopina tak, jako fyzicky unavený člověk hudbu poslouchá – napůl pozorně, napůl nesoustředěně, rozptýleně, netečně. Oddal jsem se zvuku. Vnímal jsem zvukové stimuly a kompozici si neuvědomoval.

Petr Borovička: Mě to není jasný.

Richard Buckminster Fuller: Neměňte člověka! Proměňte jeho myšlení.

Mao Ce-tung: Vytvořte člověka z podstaty jeho duše. Převraťte jeho myšlení.

John Cage: Najděte společný jmenovatel.

Michal Ženíšek: Lenine, Staline, Putine!... PECKA tě nemine!!!

Cinty, cinty, cinty … vlastně tu není jiná možnost. Šel jsem tiše … nikam … věděl jsem … ostatně jako pokaždé … určité věci existují jako fakta … zprávy na papíře, protokoly, záznamy hlasu a hudby apod. Určité věci existují, protože by jisté skutečnosti potom nedávaly žádný smysl. Všechno se to nějak zamotalo.

Bum bác ratata … Obří švábi zaplavili Neapol. Závislost je zcela individální. Všudypřítomná je možnost … možnost hříchu. Odporní brouci vylézají z děr. Neostýchají se. Jsou až sedm centimetrů dlouzí. Městu se nedostává personálu, který by nepřetržitě zasahoval, aby zabránil jejich přemnožení … McDonnalds nenese žádnou zodpovědnost.

Příběh ze života Hermanna Hesse. Matka třináctiletému Hermannovi navrhuje: „Myslím, že bychom měli zahnout doprava.“

„Myslet za mě nemusíš. Vystačím si sám.“ odvětil Hermann a dal se vlevo.

Včera jsem si tuto miniaturu přečetl v novinách, ale co hýbe tiskem není výročí úmrtí Hesseho, nýbrž soudní proces s moskevskými punkerkami Pussy Riot. Trojice dívek, která v kuklách, šatech a punčocháčích vyzývavých barev provokuje na nejrůznějších veřejných místech – autosalonech, luxusních obchodech – kde hlasitě vykřikuje to, na co jejich okolí stěží pomyslí.

Naposledy, krátce před opětovným zvolením Vladimíra Putina prezidentem Ruské federace v Chrámu Krista Spasitele zvolily formu modlidby. Půlminová scénka pobouřila světskou spravedlnost i pravoslavnou veřejnost natolik, že si dívky vykoledovaly obvinění z chuligánství v organizované skupině a půlroční vyšetřovací vazbu.

Svědci poznávají obviněné podle úskočně výsměšného výrazu očí. Ústa, nos i mimika obličeje pod maskou a přesto poznány. Americká zpěvačka Jarboe mluvila o maskách následujícím způsobem: „Maska tě učiní skutečně svobodným, za maskou padají zábrany. Skryta za maskou můžu být kýmkoli. Mé masky mi poskytují volnost rozletu …“

1.
snack bar
párky plují hořčicí
bar a panák vodky
dopis Sáře

ANNA KVĚTINA je text Kurta Schwitterse, který je napsaný tak, aby čtenář se stránkou činil to co autor činí se jménem Anna – šroubovat, otáčet a číst pozadu. Anna je totiž (d)račice.

Ví to? Teď už to Anna ví
zády žádostivě se obrací
je nejkrásnější ze všech
ze předu – i ze zadu
A-N-N-A
jako svíce odkapává
Anna Květina
po kapkách
Mi-lu-ji-ji

Je snadné si vymyslet název knihy – jako artefakty. Možností je tolik jako tvarů písmene R. Vlastně si ani moc nepamatuju na to slunečné pondělní odpolene. Ulice byla prakticky jako po vymření. Jen kolem druhé se trousili děti ze školy.Kolem se hromadí knihy, noviny, obrazy, myšlenky, slova … hromady slov, hlušina slov …

„To je vrchol troufalosti.“ řekl Euthymachos.
„Tímto chci jen lidem říci: ‚Jsem nevidomý, ale ty, který nevidíš, že jsi právě takový, jsi slepý.'’ odpověděl Sokrates.

Zatvrzelost Němců je bezmezná, hraničí s šílenstvím.
Nietzsche svou vlastní snášel jedenáct let, Hölderin čtyřicet.
Emil Cioran¹

Po slavnosti je před slavností. Titulek z novin. V pátek maturanti slavili – trochu se jim to vymklo – a zaplavili město odpadky. Král je mrtev, ať žije král. „Nevěřila jsem svým očím, jak to tam vypadalo.“ Soukromá firma uklidila a všechno je zase pikobello. Jede se dál. Černá káva, krajíc chleba, dvě vajíčka na měkko ke snídani, potom hygiena dutiny ústní a polibek na rozloučenou.

Je krátce před devátou a poezie cestou do garáže – nemám čas. Zajímali by vás symetrie krokusů, co se klubou z šedohnědých nánosů končící zimy? První poslové jara … zvedám dveře garáže a vytahuji kolo. Ach, Ciorane, Ciorane jezdit na kole jako ty a svět by nebyl plný nicoty.² Svítí slunce, i když není zrovna teplo. Dolů z kopce, přes dvě křižovatky, přes starou botanickou zahradu …

Maska

Zjevila se mi maska pitvorná
já se jen z okna koukal.
Noc byla temná pošmourná
nejasná slova jsem si broukal.

To ti co jen pro sebe hovoří
jsou divní pro ostatní lidi.
Pitoreskně se pitvoří
a velmi zvláštní věci vidí.

Normální člověk má k nim ovšem zášť –