Blog - JEF

rozhlížím se kolem sebe a dívám se, co vlastně ti mladí, jejichž mládí a neopotřebovanost mě inspiruje, skutečně dělají, nejdřív študují, když dostudují, tak z rozpaků nad tím, co by vlastně měli dělat, studují dál, pak se nechají zaměstnat nějakou státní institucí (nejlépe universitou, která vypiplala jejich tvůrčí potenci), vezmou chomout, a jdou za svou „svobodou“, která je však, obávám se, velmi vzdálená jejich dětským snům, platí zde jedna prostá a trvalá zásada: takový jsi člověk, jaké věci děláš, je celkem jedno, co si myslíš, na co nadáváš, co tě žere, důležité je to, co skutečně děláš, a otročíš-li vnějším „nevyhnutelnostem“, jsi prostě otrok a nic mi neříkej, jsou ovšem takoví, kteří dřou v manuálních profesích, ti jsou mi nejsympatičtějí, s těmi i nejvíc si rozumím, ač oni se ke mně chovají spíš obezřetně, nad každou maličkostí se urážejí, aniž bych jim dokázal dát najevo, jak je mám rád, jsou opatrní, neradi moc mluví, bohužel stále cítím, že vlastně mi moc nedůvěřují, to je pro mě těžké, ale obávám se, že nepřeklenutelné, co zbývá?

únavo! důvěrná, známá, kmotřičko! průvodkyně dnů, tak důvěrná, milá, věrná, chápající, kam? proč? ty víš, že jen pomalu a důsledně, a ze dne na den, z hodiny na hodinu – jít, pomlčet, protoulat, prostát, proodpočívat, zůstaň tu se mnou, a dávej mi stále tu hezkou, jemnou a důvěrnou zprávu, po větru, po paprscích slunečních, po mracích, které se zvolna šinou kupředu – že ještě žiju! –
23. 3., Brno, Alfa Passage, 14:42

proč tomuto městu vládnou tak hloupí a zločinní lidé? což to na nich není patrné už od pouhého pohledu? což to nikomu nevadí? ty žvásty o „vizích“ a „koncepcích“, které jsou smrtelně nudnou frází smrtelně nudného života lidského hmyzu? založil jsem před šesti lety společnost, pod níž jsem chtěl „sdružit“ ve vší svobodě svobodomyslné lidi, na počátku byli dva tři, snad pět, dnes mám pocit, že jich je ještě méně, slyším naříkání, že někdo nemůže „dosáhnout na evropské fondy“, bodejť by mohli, když jsou bezmezně hloupí, pologramotní a fatálně impotentní! jak toto smetiště rozumu a okoralého citu může skutečně vládnout společnosti? proč jsem ještě neoslovil nějakého „profesionála“, aby nachystal projekt, jak z těch evropských fondů čerpat jinak než pro vlastní břicha a ješitnost tohoto kynologického lidství? –
22. 3., Brno, Švandova kavárna, 00:08

některé vysvětlující poznámky k Potulné akademii: po jednom z mých dlouhodobějších pobytů v nemocnici, odhaduju to na rok 2002, mě vyzvali dva moji přátelé tehdy působící ve vyšších funkcích Magistrátu města, zda bychom se nemohli „na pár slov“ sejít, sešli jsme se, v jakési snídaňové, „italské“ restauraci, kam jinak bych nikdy ani nepáchl, no, něco jsem si objednal, už nevím co, něco „malého“, obklopen umělými palmami (nebo snad pravými?) a polovyučeným personálem, a tito dva přátelé mi řekli, že by mi „rádi nějak pomohli“, udiven jsem musel říct, že „žádnou pomoc nepotřebuju“, což udivilo zase je, mluvilo se o „neziskových“ aktivitách, o „multikultralismu“ (kterým jsem se tehdy trochu zabýval), o Romech na ulici Spolková (bývalá Marxova, kde bývalo kino – Lípa?) a podobných věcech, bylo mi sice tak trochu jasné, že z toho nic moc nebude, ale přece jen mě to „inspirovalo“, navíc po svém návratu z léčebných ústavů jsem byl nabit energií, ba eufonií, a nedlouho po této schůzce jsem založil občanské sdružení – Proximus, jeho hlavní programovou náplní se stal projekt tzv.

sen při poledním zdřímnutí, prozářený sluncem, jsem někde na letním bytě, vidím své známé (třeba Z., R. P.), jak vyučují v uličkách starého města děti umění výtvarnému, ale nejen tomu, i jiným „společenským vědám“, také na cestičkách, které vedou ven z města do přírody, vše zalito jižním sluncem, vidím, že přijel taky M., stojí opřen o bílou zeď jednoho z domků starého města a usmívá se, má na sobě tmavě hnědé sako, říká, že se dohodli na jakémsi odpoledním programu s jedním manželským párem našich přátel, pořád se usmívá, říkám mu, „jsem rád, že’s přijel“ a nakláním se, abych se na stvrzení dotkl rukávu jeho saka, pak M. vidím v podkrovní místnosti domu, kde sám bydlím, obsadil si kout uhlopříčně proti mé posteli, která je hned pod jedním z oken, jimiž do rozlehlé místnosti padají zlaté sluneční paprsky, M. sedí na posteli a směje se, v ruce láhev s pivem, kterou se snaží otevřít: „Hlavně že jsem si vzal osum lahváčů! A hned druhej nemůžu votevřít…“ o levou zkosenou stěnu stojí opřeny tři obrazy, dva jsou dokončené, na tom třetím, vpravo, M.

že se o jakýsi „růst“ ustavičně soutěží a zápasí (koho? čeho? a kam?), přičemž z člověka se stává stále větší amorální prase, mě nijak nepotěšuje, Lenka Procházková píše za „kališnický národ“ papeži, kdo se jí o to prosil? za mě rozhodně nepíše, i když si sám sebe představuju také spíš v kališnických vojscích (kde bylo mnoho důsledných katolíků, jak znale píše Antonín Kolek), než ve „vládních“ vojích, ale psát za mne papeži? co tak chytrého chce nabídnout tomu duchovně tupému a lakotnému „národu“, jen u koryta dřepícímu a čekajícímu za všech okolností jen na žrádlo a „sociální podporu“, než podkuřování další primitivní nespravedlností, která se jen navrší na ty předcházející? –
14. 3., Brno, Alfa Passage, 07:58

jenom poznámečka k těm dnešním „soudům s politiky“ apod.: od první chvíle, kdy začalo být odhalováno („Kubiceho zpráva“ např.), je mi jasné, že prorůstání zločinu do nejvyšších pater řízení společnosti je prostou realitou, patronem jejíhož uskutečňování je prezident této země, o kterém noviny píší, že je „inteligentní“, což za sebe bych mohl vztáhnout pouze k pověstné inteligenci jistého profesora Moriartyho z povídek Sira Arthura Conana Doyla, je to zřejmé, zákonité a zlověstné –
12. 3., Brno, Alfa Passage, 06:08

včera v noci mi po internetu posílá znamenitý citát, který mi hovoří z duše, jak už to u jeho zásilek bývá, básník Mirek F.: „Tlak lidového úzu zjednal velkou frekvenční převahu dokonce i tvaru Češi nad tvarem Čechové – do té míry, že tvar Čechové začíná již působit strojeně a trochu archaicky. Je to případ velmi pozoruhodný, protože jde o slovo pro každého Čecha tak ústřední, přičemž ustupující široký tvar Čechové je pro náš jazykový cit obdařen majestátem národní důstojnosti, po jakém ve tvaru ‚Češi‘ není ani památky. Dávám plně za pravdu Arnovi Novákovi, že vystoupil proti tvaru Češi v textech spisovných a nemělo by se to trpět. Jakpak mají a budou JINÍ říkat národu, který má své vlastní jméno v úctě tak malé, že zahodí nejpřirozenější mluvnický nástroj, jímž to jméno nabývá na váze a důstojnosti?“ (Pavel Eisner, Chrám i tvrz, 1946) – je to téma, o kterém píšu permanentně, zoufale, marně a zbytečně –
11. 3., Brno, Alfa Passage, 13:56

myslím, že jsem se vyčerpal, vracím se do ponorných řek, ne, neskončil jsem, jen si musím lépe definovat, co dělat, těch bodů je hodně, „priority“ zřejmé, snažím se o důslednost, v činech i v slovech, někdy však nesprávně posuzuju okolí, lidi, jejich motivy, důvody, potřeby, onehdy mi jeden mladý muzikant napsal neuvěřitelnou větu, „byl’s můj vzor, už tehdy když jsem tě poprvé viděl u Magora ve stodole“…, to jsou vážná slova, člověk nemůže měknout spolu s okolím, svých vlastních latěk je povinován bez ohledu na cokoli, je jedno, čím žije společenost, je jedno, jak se pohrdá pravdou, právem, spravedlností, je jedno, jak smýkáno s krásou v kalužích a v blátě, jen já – jednoduše a prostě – se toho nebudu účastnit, mohu pohledět k obloze, a vidět konec konců, že aspoň počasí je férově takové, jaké je, a to potěší –
10. 3., Brno, Alfa Passage, 06:02

přece jenom ještě něco k té politice, ptá se mě mladý muzikant V. (včera na Facebooku) v tom smyslu, proč „obdivuju“ knížete Sch., začátek těch zpráv se mi někde vytratil, zůstalo závěrečné torzo:
jef: není přesné říct, že ho „obdivuju“, protože znáš-li někoho, rozumíš mu, víš, jestli mu věříš, či nikoli, slovo „obdiv“ tady není přesné –
V: Mně přijde divný, proč kníže VŽDY prosazuje zájmy EU, jako by to byl jejich trojský kůň…
jef: mluvíš, jako by se nás Evropa netýkala, jako bychom chtěli patřit někam jinam (kam?), já osobně ne, mně se Evropa ohromně týká a počínání prezidenta i většiny vlády (která je v jeho vleku) pokládám za idiotské a pro tuto zemi záhubné, na místě k. K. bych vystupoval rovněž razantně, protože mám prostě podobné vidění věci –
V.: Ale my klidně můžem do tý Evropy patřit, ale to neznamená, že nám samozvanci z Bruselu musej poroučet do vnitřních záležitostí státu, jak tomu bylo za Sovětskýho svazu pro Boha!