Návraty (zápisy) – Pondělí 5. listopadu 2012

sedám znovu ke psaní, vyřizuju „agendu“, jsem zván hned ve dvou případech do středních škol jako „pamětník“, míval jsem pokusný bonmot, „kdybych měl paměť, mohl bych být pamětníkem“, teď hodina udeřila, není kam utéct, ten dvůr je stále menší a buldog na něm stále větší, jak krásně píše James Baldwin v Giovanni’s Room, píše se o tématech komentářů, musím odpovědět, že jsem zvyklý mluvit spíš „globálně“, dnešek mě zajímá, i když věci prolínají, vracejí se, znovu oživují, upadají v jámu pamětnici, jsem spíše ctitelem Rankeho přístupu k historii („neredukovatelná jedinečnost dějinných období“) oproti hegelovskému „jedinému příběhu“, jakému vlastně? to jsem nikdy nepochopil, jako jsem nepochopil a nechápu, proč současná filosofie skrze diplomní práce a řečnění akademiků tenduje jednoznačně právě k hegelovskému (či dokonce marxistickému) trendu, v návaznosti pak na Schopenhauera a Nietzscheho najmě, Sartra, z kterého je mi nanic (la nausée), nevyjímaje, proč je tak opomíjen Henry Bergson, Maurice Blondel? u státnic z filosofie (kde se mě m. j. jeden i v současnosti význačný universitní profesor ptal, „jaký je Váš názor na třídní boj?“) zněla hlavní otázka na Heideggera (opět ta „linie“!) a na rozplývavě sladkou, básnickou v pravdě větu, že „člověk je pastýřem svého bytí“, to jsem se toho tedy dověděl! – a dále, právě dnes, jsem zván opět na akademickou půdu, i když jen do „café“, což nezní tak zoufale a podrážky mých ocelářských bot se budou moci vyhnout blátu, ten pedagogický sliz tam snad tolik nepronikne, a zvou mě přátelé, nechci dělat drahoty a trapně vtipkovat (o tom, jak jsem po poslední návštěvě podobné půdy, kdy jsem chtěl pouze vynadat děkanovi, je to už řada let, jsem se vrátil na bar, rozechvěle střízlivý, jak jsem tam i šel, pětkrát jsem barmanku urazil, aniž bych o tom věděl, aniž bych si vůbec uvědomil, jak negativní energií jsem mimoděk nabit), všechno do dnešního dne se zrovna zkoncentrovalo, také z časopisu T. mě zvou do ankety, jako kdybych stále mluvil o všech možných provazech v tolika disparátních domech oběšenců, píší: „Co vás přimělo k tomu, abyste si založil blog? Naplnilo se vaše původní očekávání?…“ atd., onehdy v hospodě mi ale T. říká, že mé novější psaní je prý křehčí a niternější než to dřívější, kterým jsem tento „blog“ zahajoval, to prý bylo příliš proklamativní, ale jak chcete psát jinak, než nejdřív proklamovat, a pak teprve celým životem ručit? nejprve útočit, a potom vysvětlovat, jak by řekl voják, abych se vrátil k Leopoldu von Ranke, „žádná doba není lepší“ a každá je konec konců „Bohu stejně blízká“, kéž bych ani svým psaním (se) neklamal, kéž by –
5. 11. 2012, Brno, Alfa Passage, 19:44