Blog - JEF

dostávám přes facebook různé odkazy na literární portály, taky pozvánky na „autorská čtení“ apod., dýchá však ze všeho toho na mě velká marnost, marnost „výrobců literatury“, kteří produkují něco dodatečného, nepotřebného, jen jakýmisi instituty podporovaného, nikoli něco z prvotních potřeb tvořeného a z vášně původního tvůrčího činu vycházejícího (řekne někdo, že adresátem těchto slov mohu být i já sám, a bude mít zřejmě pravdu, musím však trvat na tom, že pravdivá jsou pro mne v této chvíli i ta samotná slova, první – prvotní čin hledám, nový, výchozí, ničím předešlým nezdůvodnitelný, syrový, nepřipravený čin je to, co mě zajímá, po čem jediném prahnu a pasu) – 9:46

čím jsou životy nicotnější, tím více se fotografují, „dokumentují“ – vším možným, mobily, nemobily, či jak se všechny ty krámy jmenují – stále pro mne zůstává platná věta, kterou Johanna Bloyová vystihuje snahu L. B. († 1917), co chtěl ještě na závěr do knížky V temnotách vepsat, ale co už nestihl: Velice si žádajíc zvěděti, co by obsahoval tento Závěr, tázala jsem se ho po tom jednoho dne. Odpověděl mi: „Chtěl bych ukázati, kterak se kdysi vše, co bylo veliké, vykonávalo malými prostředky, kdežto, co lidé dnes konají, jest malé, ačkoli vykonáno prostředky velikými.“ (V temnotách, – vydalo nakladatelství Vetus Via někdy začátkem 90tých let, v překladu Bohuslava Reynka) –
21. 5., Brno, Alfa Passage, 15:46

vlastně se mi velmi nelíbí, když se z lidí, kteří jsou zváni „gay“ a „lesba“ dělá nějaký nový živočišný druh, nějak se ve mně vzpírá lidství, obecné lidství, to, co ve mně dělá člověka člověkem, nejsem nálepka, nejsem propagandistický slogan, nejsem zuboženec z ghetta, ne, toto vše mne uráží, lépe řečeno uráželo by mne, kdybych se měl k něčemu takovému kategoricky hlásit, jako do školské přihrádky, botníku nějakého neexistujícího naštěstí ďábla-školníka, který lidská stvoření, vždy nedospělá, takto surově truhlíkuje, řadí a manipuluje do řad, oddílů, tříd a podčeledí, opravdu, zde nelze čekat, že by můj anarchismus mohl čelit jinak než obvyklou vzpourou a konstatováním: „řeklo se vám, bohové jste a synové Nejvyššího, všichni“, na tom chci do smrti zůstat –
20. 5., Brno, Alfa Passage, 20:47

rozdělení Československa pokládám za zločin na národech obou zemí, provedený zločinci (K + M – a nikoli Kašpar a Melichar)…. taky si myslím, že Československo se nikdy nenacházelo v takovém grotesknu, jako se dnes nachází tzv. Česko, prostě nemohlo, už s ohledem na pathos založení státu v r. 1918, na odvahu a morální sílu osobností, které jej vytvořily, pracovaly pro něj a bojovaly, vedle tohoto je schůzka – k našemu zahanbení v zahradě brněnské villy Tugendhat – v srpnu roku 1992 nechutným plivancem na vše mravně velké a pozitivní, čím tyto národy v dějinách žily a čím byly rukou osudu vedeny, skurilním potlachem dvou jalových ješitů na zjizvené a majestátní tváři Historie –
19. 5., Brno, Alfa Passage, 16:33

to, že „komunisté“ jsou parlamentní stranou, a navíc prý „preferencemi druhou“, je především zásadní lží v slovech, jejíž jsme obětí, lžeme prostě, pravdou se netrápíme, zaměnili jsme pravdu za jakousi logickou správnost či počtářský úkon, ekonomický výsledek, či dokonce jen předpoklad, bez morálního, bez jakéhokoli vůbec vyššího aspektu, snadno jsme naskočili (neboť jsme tam vlastně byli vždycky) na postmoderních „mnoho pravd“, a nepřehlédněme ani, že je zde taky udomácnělý už mnoho let nejblbější vůbec, „lidový“ názor na pravdu ve stylu „já mám svoju pravdu“, ano, podle toho vypadáš, podle toho vypadáme, nepohoršuju se nad tím, že lidé, kteří jsou v parlamentu mojí země, si říkají stejně jako zločinci, kteří – jako jedni z mnoha v minulosti – uvrhli tuto zemi do marasmu, nepohoršuji se, protože je to pouze výsledek lži v slovech, a tedy i v životě, na který jsme „většinově“ přistoupili, ano, na tu nejstrašnější věc jsme bezbolestně přistoupili, není-li pravdy jasné a srozumitelné, zdravým rozumem chápané, je pak už jen pomatenost, zločin a svévole, stačí se rozhlédnout kolem, není osobností, není individualit, a jen obtížně budou zvládat potenciální osobnosti z těch nejmladších v

na pornografii mi vadí především její samoúčel, smutný a bezvýchodný samoúčel, jistě ty všechny orgány těla Bůh stvořil, ale dal lidu i Dekalog skrze Mojžíše, Desatero přikázání, v nichž je vše pro život člověka a společnosti podstatné, v morálním slova smyslu, marasmus, o němž píšu při vícerých příležitostech, je způsoben právě naprostou ignorancí Dekalogu zdejším lidem, uvržením Božího Desatera kamsi k zatuchlé metafyzické veteši a náboženské zaostalosti, k děsivé škodě na všechny strany, pouštěl jsem si před časem záznam zasedání opravdu elitních představitelů české inteligence v Divadle na provázku, které se odehrálo pod egidou Václava Havla a místních aktivit s názvem „Vize“, máme nějakou vizi? má tento národ, tyto národy, tato společnost nějakou „vizi“? zjistilo se, že nemá, jakž takž rozumně, zdálo se mi, mluvil Jiří Gruša, ostatní byly špekulantské vychytralosti nikam nevedoucí, nikoho neschopny nadchnout, ba vůbec zaujmout (naprosto zoufalý byl projev Václava Bělohradského! to že je nějaký národní mudřec?), zábavný, a vlastně chytrý byl závěr, který učinil sám Václav Havel nějak v tomto smyslu: máme vizi? máme vůbec nějakou vizi?

nesnáším slovo „region“, jako bych žil v rezervaci, v nějaké nekale zbudované ohradě, v ghettu, které zbylo po civilizaci, po státech, po zemích, po provinciích, které měly svou logiku, centra impéria vzdáleny, ale region? was heißt das? nebo snad rajón? to už by mi víc sedělo do gangsterského argotu, který by tento pojem pro mne v současnosti – při „regionálních praktikách“ – lépe legitimizoval, – dnes je svátek svatého Jana Nepomuckého, kdo na něho ještě pomyslí, na toho „svatého za dědinou“, u potoka poklidně stojícího, s hvězdami kolem hlavy? svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svoji ruku… málo se ví, že patronem sokolů byl v počátečných letech právě sv. Jan Nepomucký, až později teprve sv. Václav, – kterého ovšem v roce tisíciletých oslav – 1929 – bratři sokolové povětšinou volnomyšlenkářsky zapřeli, bylo to ostatně jednou z příčin, proč se s nimi rozkmotřil jejich velký tehdejší ctitel a propagátor Jakub Deml –
16. 5., Brno, Alfa Passage, 13:42

už dlouho tvrdím, že u nás je možné všechno, jdu po ulici Jánské, vidím, že zde staví opět některá z proslulých brněnských stavebních firem, jmenuje se „Spasitel, s. r. o.“ (přesněji: z Dolních Kounic), bytová výstavba apod., stojím, zírám dlouze na nápis a nechce se mi věřit, kam až jsme upadli, kam v tom zmatení slov míříme, k jaké obsahové mátožnosti, představuju si, co by dělal bratr musulman, kdyby si hoši z Kounic firmu nazvali „Alláh, s. r. o.“), četl jsem – nebo častěji čtu – výkřiky Milana Kohouta na Facebooku, jaksi se tou záští vůči „náboženství“ příliš zalyká, aniž by disponoval jemností pochopení, potí se u toho jako pravý performer, pročítám to ani ne snad s nechutí, jako spíš s „vědeckým“ zájmem, je to zvláštní druh vidění (spíše slepotou bych to nazval), ale to už ať si každý za sebe rozhodne, jak chce, vezme text, slovo – a čte – viděl jsem onehdy film o Winstonu Churchillovi (jmenovalo se to V srdci bouře – Churchill ve válce), vždycky mě W. Ch.

dívám se na televizní zprávy, sledují především lidské zrůdy, „norského atentátníka“, „uprchlého podnikatele“, odsouzené neonacisty a podobné typy, na politické scéně to vypadá podobně, přemety „nejmenší koaliční strany“, přehlídka od pohledu nedůvěryhodných tváří, až karikaturně pokřivených touhou po moci, české malé mocičce, křičící vulgární dav na ulici, který se „demokraticky“ brání označení lůza, Ivan (Odilo) Š. napadá kardinála D. D., nic nového, nic neočekávaného, nemohu říct, že by mé sympatie patřily těmto „levičákům“, aspoň těm toho typu a profilujícím se hodně bohužel v Deníku Referendum, který jinak – aspoň pro mne – přináší hodně zajímavých, živých a v dobrém slova smyslu angažovaných článků, jen ten „socialismus“ z některých příliš trčí, co lze od vyhroceného rovnostářství tohoto „sociálního“ zaměření čekat dobrého?

jako bych se pořád na něco chystal, s ničím nejsem hotov, stále jen začínám, zkouším, vymýšlím, ale nic hotového, žádná definitiva, jen provizorium na provizorium, jen experiment, pokus, a znovu jiný pokus, žádný způsob, kterého by bylo možno držet se trvaleji, vše jen ve velmi úmorné přechodnosti, stále na začátku, nebo nanejvýš jen ve velmi mírné a problematické – „pokročilosti“, ale možná že právě takto musí být stále začátky a začátky, jinak pak už by mohly být přece jen konce, a ten zde stále není, což je nejspíš přesně tak, jak má být, nic výrazně mezi, jen velký rozkmit mezi – kolikátým už? – začátkem – a koncem – jen tím koncem se i začátek stává definitivním –
20. 4., Brno, Alfa Passage, 03:41