Návraty (zápisy) – Úterý 20. listopadu 2012

o jedné věci jsem taky mluvil, o tom, co zmůže lidská vůle, vlastně spíše o tom, co nezmůže, jak málo zmůže, ano, psal jsem už o těch věcech, ale jak vybřísti ze sebe sama, nelze, mnohokrát jsem svou pouhou vůlí kohosi o čemsi přesvědčoval, a byli to lidé, které jsem měl rád, ba které jsem miloval, o to více jsem pak trpěl nepochopením, ale bylo to opravdové nepochopení? po letech pak, když jsme na podobné rozhovory a diskuse narazili, dovídal jsem se o tom, jak dlouho a zbytečně jsem o mnohých věcech mluvil, a pak se v hovoru rozsvítil bod, bodové světlo stále větší jako svítilny příjíždějícího vlaku, kdy dotyčný mi řekl s nadšením, že jedna věta z mého mluvení se mu líbila, oslovila ho na dlouhý čas a snad i životem jeho nějak pohla, byla to věta, o níž jsem vůbec nevěděl, jejíž smysl snad vůbec jsem ani předtím neznal, přesto to byla věta důsažná, důležitá, snad i hezká, mohl jsem však pouze v naprosté bezradnosti a s pocitem náhle ochablého organismu němě přitakat, že i mně se tato věta líbí, „chvíme se nad mocí vůle,“ píše Otokar Březina, ale jaké vůle, přátelé? milost a zase milost rozhoduje, lidské snahy a pachtění mnoho nedocílí v nedozírných rozlohách života za hranicemi našich bezprostředních smyslů, je tomu nejinak, než jak píše Max Jacob, že ona „touha po dokonalostech nadělala pitomců z těch, kteří se souladem osobnosti a své ctižádosti byli by je uskutečnili, aniž o to usilovali“ –
20. 11. 2012, Brno, Alfa Passage, 19:46