Návraty (zápisy) – Úterý 11. prosince 2012

mnohokrát jsem už myslel na nebezpečí opakování v těchto zápisech, a nemohu se s tím nebezpečím vypořádat jinak než přece jen spoléháním na svou naprosto nespolehlivou a děravou paměť, z jejíchž hlubin se tu a tam vynořují střípky, někdy i celé zakrvácené fragmenty, ač nikdy ne zřejmě kompaktní plochy, vždy jsou ty paměťové stopy charakteristické právě těmi výpadky jako ementálský sýr dírami, je ovšem také řada věcí, které vím s naprostou jistotou, kdežto mí přátelé naopak totéž, tentýž děj či tatáž slova popisují často jen velmi nepřesně, rozčiluju se a namítám – dle mého soudu naprosto racionálně – „vím toho málo, a pamatuju si ještě méně, ale to, co si pamatuju, a to, co skutečně vím, tím pak jsem si opravdu jist!“ – ale ani to neplatí vždy, ani tento můj záchranný (a obranný) kruh není stoprocentně neprostupný a spolehlivý, staly se mi v tomto smyslu neuvěřitelné paměťové propady, kdy jsem si „věřil“, a přesto se mi ďábelsky – nejspíš pýchou navozená – nastalá realita vychechtala mefistofelským výsměchem, jak praví Josef Šafařík ústy právě tohoto raracha: „Mé rodiště je Ráj. Kdo tvrdí, že jsem doma v pekle, klame se ke své škodě“, myslíme na Ráj a upadáme do nástrah pekelných, ne, nic si raději předem nemyslet, na nic nijak příliš nespoléhat, pracoval jsem kdysi v jednom hospodském podniku, kam jsem nastoupil jako „druhý provozní“, ten první, už postarší pán, nemusel vůbec pracovat, ale s radostí přesluhoval, byl to baptista, a když poznal, že jsem člověk více méně „spolehlivý“, jednou otevřel zásuvku a směrem k jejímu obsahu láskyplně a slavnostně pronesl: „Biblička! Ta se mnou všude cestovala a cestuje“, jenže tento znamenitý účetní měl o sobě dosti ošidnou představu počtářské neomylnosti, jednou se nám kdesi zatoulal „kastl“ sirupů, pan P. chodil po kanceláři nervózně sem a tam a nemohl pochopit, že nám zkrátka ta jedna bedna chybí, protože se mi v životě stala už spousta nekontrolovatelných podivností, chlácholil jsem ho smířlivě: „No, tak jsme se možná někde spletli…“ – „Já se nemohu mýlit!“, vybuchl, až mě to zaskočilo, a dál jsem se tím netrápil, bylť jsem totiž jen „druhý“ provozní, jak to dopadlo s těmi sirupy, už nevím, ale vím, že asi dva měsíce po mém nástupu byli první provozní i vedoucí celého podniku vzati hospodářskou kriminálkou do vazby (obvyklé zatýkání: „Potřebujeme jenom něco vysvětlit…“), na další dva měsíce, kvůli podezření z machinací stran takzvaných „přebytků“, víc o tom psát nechci, byli to oba svým způsobem velmi dobří lidé, hlavně sám vedoucí byl člověkem srdce, ač v těch nešťastných dobách příliš podlehl svodům bolševického šéfovství, kdy tito lidé mohli jeden den dělat v koloniálu, druhý den šéfa rozvodného podniku a další třeba ředitele rekreačního velezařízení, jen to jsem chtěl říct při vší skromnosti, že velmi je potřeba dávat si pozor na to, co říkáme, co myslíme vážně, co jen tak nám uletí do větru, errare humanum est, mýliti se jest lidské, jak věděli všichni moudří, co po tomto nejistém světě kdy chodili –
11. 12. 2012, Brno, Alfa Passage, 00:42