Ještě poznámky cestou – Pátek 28. června 2013

jsme přenášeni životem na jemných motýlích křídlech, na křídlech andělských, netušíme ani, jakými milostmi obdařeni, že stále můžeme vzhlížet ke stropu, prohlížet zvláštní odstín zelené na stěně v úpravně zarovnané výmalbě, i tváře lidí jsou jaksi jemné, vnímavé, ač mlčící v každou denní hodinu jinak, jiné tváře, jiné světy, v své vlastní mlčení ponořené, při slovech často překotných, nepřesných, často jako bychom se nadechli k něčemu delšímu, ale ztišíme tón, stáhneme rejstříky, v podivu, že ještě žijeme, jen potichu, jen tiše, abychom život nebrali útokem, už jako kluk jsem četl útlou modrou knížečku The Old Man And The Sea , zakoupenou v „Sovětské knize“, leže na gauči, z jehož kostry vyčuhovaly kovové pružiny, v bytě zakouřeném čtvrtečními sešlostmi milých dam, příbuzných a přítelkyň mé matky (taky první „samizdat“ jsem tehdy viděl – „Oneskorené reportáže“ Ladislava Mňačka, opatrně podávané z ruky do ruky, na velkém formátu průklepového papíru), bylo mi dvanáct třináct let, až později jsem porovnával text „It was a big fish“ nebo „The old man was dreaming about the lions“, české vydání, teď znovu je otvírám a vidím, že právě ty nejjemnější, jen nadhozené nenápadně motivy mi jsou nejbližší, „Chlapec byl smutný, když viděl, jak se starý každý den vrací s prázdnou loďkou, a vždycky mu šel pomoci odnést buď kotouče šňůry nebo hák s bodcem a harpunu a plachtu skasanou kolem stěžně. Plachta byla záplatována pytli od mouky a svinuta vyhlížela jako vlajka trvalé porážky.“ … „Stěžeň byl skoro tak dlouhý jako jediná jizba v chatrči. Chatrč byla postavena z tuhých listenů, jež chrání lupeny královské palmy a které se říká guano, a byla v ní postel, stůl, jedna židle a ohniště na hlinité podlaze, kde se vařilo na dřevěném uhlí. … ‚Co máte k jídlu?‘ zeptal se chlapec. – ‚Hrnec žluté rýže s rybou. Chceš trochu?‘ ‚Ne. Najím se doma. Mám vám rozdělat oheň?‘ – ‚Ne. Rozdělám si ho později. Nebo tu rýži sním studenou.‘ – ‚Smím si vzít síť?‘ – ‚Samozřejmě.‘ – Ve skutečnosti tu žádná síť nebyla a chlapec si pamatoval, kdy ji prodali. Ale hráli tuhle smyšlenou hru každý den. Neexistoval ani hrnec žluté rýže s rybou a to chlapec věděl taky. …“ – té jemnosti si cením, toho neohýbání života, té svobody v každém kroku, v každém ohledu, nevíme, kdy odtud budeme vzati, nevíme, co ještě na světě vlastně pohledáváme, umřel F. T., prý mu jeden doktor říkal, jak je zlé, když člověk umírá v nemocnici a přemítá nad tím, co už nestihne udělat, lépe jen tak jít a nemuset se vracet, jemně sledovat předivo dní, využívat hodiny, minuty, ticho, soustředění, „ještě jsme tady“ byl slogan Jana Balabána, rozpomínky na Kiplinga, na věci, které nás zasáhly, každého jinak, každého jindy, přesto touž mocí poezie, která schází právě tak, jako schází hlubinné ponětí smyslu tohoto plahočení stále obtížnějšího a bolestnějšího, jen sledovat tu jemnost, ty pavučinky bytí, kterými jsme vedeni, kterými jsme neseni jak na motýlích křídlech, kdy jediná oddanost andělům zde může mít skutečný význam, který však nedohlédáme, ke kterému jen chvějivě pohlížíme, oddaně schouleni na děravých gaučích, na balících novin, nic svou osobní vůlí podstatného neovlivňujíce, čekajíce na co? v této nachýlenosti a pokoře vzhlížejíce kamsi k pastvinám nebeským, na kterých jako film se nám promítají vteřiny dětství, půdorysy zelených domů, zaprášených dvorů, schýlených šeříkových stromů, laskavých pohledů otce i matky, už beze slova, již jen v mlčení, ke kterému nemůžeme přidat než pokoru a odevzdání dobrému Pánu všeho tohoto Bytí, jak jinak? co jiného? není jiné cesty z marnosti –
28. 6. 2013, Zlín-Cigánov, 22:33