Další poznámky cestou – Pátek 8. února 2013

musím říci, že nezískávám základní informace z médií, ta pro mě existují jen jako možné aspekty k věcem, které pokládám za zásadní a o nichž si úsudek dělám sám, dle vlastní, osobní zkušenosti, měl jsem dnes debatu na Facebooku ohledně hlasování ve sněmovně ve věci případného svátku či „památného dne“, věnovaného Janu Palachovi, samozřejmě se vynořila řada vtipálků a všeználků, kteří měli hned jasno, jak to s tímto hlasování bylo a kdo a proč se zdržel, já, znaje pana K. Sch., jsem se zabýval (neznaje ovšem detailů toho hlasování) případnými důvody, proč se K. Sch., podobně jako bych to udělal i já, hlasování zdržel, šlo mi především o téma tragického a symbolického suicidia, které obecně pokládám za hluboké neštěstí, ale v zásadě nemohu než souhlasit např. s Platonem, který říká: „Jestliže se někdo, což jest největší slabost a zbabělost, sám k smrti odsoudí, nechť božští představitelé vykonají pravidelné smírčí oběti, a nechť jeho tělo se odklidí na místo zvlášť k tomu vyhrazené, pusté, kam nikdo nechodí, bez pocty, bez pomníku, bez nápisu.“ (Zákony, VIII), ovšem i Platon, jak je velkého filosofa hodno, upřesňuje a vyjímá z tohoto trestu „ty, kdož byli dohnáni sáhnouti si na život nějakým nenapravidelným neštěstím, nebo urážkou, potupou, které není možno snésti“, takto je téma, domnívám se, dostatečně vytčeno, jiné názory v tomto smyslu jen akcentují některou ze stran této ošemetné váhy, jsou to dva z aspektů antických (stoikové např. sebevraždu zase výslovně schvalují, jakož ji připouštěli i epikurejci ad.), na tyto pak samozřejmě navazují názory theologické, které jsou pro mne relevantní, nejsa přitom příznivcem ani Kantovým (který zavrhoval sebevraždu jakožto „morální uprchlictví“), ani Goethovým s jeho wertheriádou, v zásadě nemohu pokročit dál než k mojžíšovskému prostému „Nezabiješ“ (II Mojž. 20, 13), jako o tom svědčí samozřejmě i církevní Otcové („Zákon zapovídající vraždu vůbec, tentýž i sebe samého zabíjeti zapovídá“ – sv. Augustin, O Městě Božím, A, I, 20), opravdu se nechci cachtat v politickém osočování a sledovat primitivní řezy tupým skalpelem médií, která preferují vulgaritu, zkraty a milují zjednodušení, ba nedorozumění, poněvadž tato přinášejí konflikt, drásání nervů, od kterých odvisí čtenost těchto pofiderních stok, tedy i cifry na výplatních páskách všech redakčních šmoků světa, – abych toto převážně „mužské“ psaní vyvážil pohledem ženským, nacházím právě ve starých papírech článek Mariany I. Castelové (přeložil Jan Zahradníček) a tato zajímavá úvodní slova: „Život je věcí žen. Snad to je důvod, proč nemohu sebevraždu schvalovat. Pociťuji k ní instinktivní odpor, odpor, který je silnější než má logika – typický odpor ženy, který je tak starý jako její pokolení. My ženy jsme si odedávna vážily života pro život sám. Nosíme jej, živíme jej, vychováváme jej. Sedíme u jeho lůžka za nemoci, když dospěl; chováme a ošetřujeme jej ve stáří. Život a žijící nás stále potřebují. Válku, trest smrti a sebevraždu ponecháváme svým mužům.“ – pro dnešek tedy o sebevraždě vše –
8. 2. 2013, Brno, Alfa Passage, 21:41