Další poznámky cestou – Čtvrtek 21. března 2013

vím, že zabrousím do tématu velmi obtížného, ale přesto mi to nedá, včera, jdu o půl sedmé večer jasně osvětlenou ulicí, dvě stě metrů od Hlavního nádraží, sotva pět set metrů od samého středu (téměř půlmilionového) města, jdu po chodníku kolem telefonní budky, u ní stojí dva výrostci, na druhé straně chodníku další tři, mladí Romové, 15-17, odhaduju, projdu mezi nimi, pomalu, protože jsem po nemocech ještě zesláblý, sotva ujdu pět kroků, ucítím na čele rozžhavený uhlík nedopalku, jak nade mnou ve větru zarotoval a trochu mě překvapil, hned jsem ovšem pochopil, a bez reakce, aniž bych se ohlédl, pokračoval jsem dál svým směrem, ticho, nic, přemýšlím nad tím, čím jsem si vysloužil toto „nepřátelství“ či pohrdání, napadá mě, že buď toto není můj svět („tato země není pro starý“), v němž jsem se nedopatřením ocitl, nebo naopak někdo mi dává najevo, jak právě na tento můj („bílý“?) svět plije, a ta cigareta? už jen pro pobavení pokračuju v úvahách – dle své zkušenosti – byla ta cigareta „vyžebraná“ (sám jsem takto daroval spoustu cigaret, aniž bych od někoho takto cizího jakoukoli dostal), nebo jinak získaná? ze „sociálních dávek“, jak se říká? zvláštní, ta příhoda je samozřejmě spíš zábavná, umocněná ještě tím, že právě jsem kráčel do skladu knih, abych večer v jisté galerii mohl „uvést do života“ knižní debut jednoho mladého romského autora, který vydala společnost (m. j. „na podporu menšin“), kterou jsem před časem založil, kráčel jsem tedy „propagovat romskou poezii“, abych tak nadneseně řekl, a zatím někdo z téhož etnika mě odhaduje jako vhodný objekt pro vržení nedopalku, ano, nedorozumění, neporozumění, nechci o těchto věcech psát obecně, pochybná morální měřítka na tuto směšnou příhodu napasovávaje, jen se chci zamyslet nad celkovým odcizením člověka člověku, nad izolovaností jeho existence v samotném jádru lidského společenství, v němž nejsou lidé sobě bližními, nýbrž obtížnými, či dokonce opovrženíhodnými, nepřátelskými zkrátka, ať už to chápeme jakýmkoli způsobem, vzdálenost člověka od člověka je nedozírná, jakého člověka od jakého jiného člověka? bariéra, přehrada, izolace, proč? je nějaká hluboká nemoc zažraná v této společnosti, není to technický problém „odstranění chudoby“, jak se (snad) ústy některých aktivistů či politiků má za to, domnívám se, že zásadní problém je zakořeněn v celkovém, velmi rezistentně rigidním (peněžně-hmotném) hodnotovém stavu společnosti, o „vizích“ se nedávno mluvilo (k Václavu Bělohradskému se brzy vrátím, mám značeno jako jeden z „úkolů“), a kromě toho, že prý snad „vize“ jsou škodlivé, se dovídám, že přinejmenším žádné nepotřebujeme, je prý nutno jen „reagovat na situace“ (V. B.), a já zase znám Desatero přikázání a domnívám se, že právě to by stačilo předložit ke zkusmému „zvážení“ místo debat o „restitucích“, ano, dobře, připouštím, „vize“ nechám stranou, ale co normální, prostý život? čím jej řídit? jakožto zóon politikon – jaké normy k sobě vzájemně udržovat, jak je garantovat, jak jimi skutečně žít plnohodnotný život tohoto tvora politického, společenského? přímá demokracie, říkáte, ale vždyť já vidím, že život v tomto demokratickém státě řídí lidé, kteří se vyskytují na odlehlých místech, kam já nebo kdokoli „obyčejný“ se nikdy nedostane, naopak já se na ty napapané tvářičky musím dívat, odhodlám-li se strávit nějaké minuty u televizních zpráv, kde žijí ti lidé? žijí ve stejné zemi jako já? jakou mají osobní komunikaci s kýmkoli z těch lidí, kteří je do parlamentních či jakých křesel vynesli? jaká je jejich lidská komunikace s těmi, jejichž „problémy“ by měli řešit? nechce se mi ani mluvit o ostudně vysokých platech a „odměnách“, ale právě ta přervaná lidská komunikace mi nejvíce vadí, jak tito lidé chtějí „napravovat“ jakékoli bezpráví, agresi jedince vůči jedinci, skupiny vůči skupině, když sami žijí úplně mimo? nespraví se tyto věci penězi, nespraví se žehravými články o izolaci a pauperizaci ghett, nevymluví mi nikdo, že náprava tohoto smutného společenského stavu je možná pouze v rovině osobně lidské, osobně garantované přímým stykem člověka s člověkem, při stálé interpretaci a aktivizaci hodnotových měřítek, vycházejích z nejlepších a nejdůstojnějších tradic této středoevropské země, ano, vím, že jsou to témata těžká, ale přesto se k nim hodlám ještě vrátit, konkrétněji, ale i v obecnější rovině, co ostatně mohu dělat jiného, když mi přítel F. K. již potřetí skrze Facebook podkládá svůj článek „Český anticiganismus aneb Zpráva o stavu země“? i já mám své – spíše průběžné – „zprávy o stavu země“, a možná ještě žalostnější, než jsou ty Františkovy, ano, vrátím se, je to nutné, když čtu hned úvodní větu F. K.: „Soustavně a systematicky se zabývám životem lidí žijících v ghettech (a jeho medializací)…“ atd., protože já naopak se zabývám právě životem mimo ghetta, či přesněji antighettizací, protože si myslím, že kde existuje legitimní pojem „ghetto“, tam je společnost tristně a výhružně churavá, ať už je si toho v plné šíři vědoma či nikoli, mé způsoby jsou jiné, i můj slovník je jiný – a tedy i nebezpečí zase jiného nepochopení může být nasnadě, na tomto však nelze v komunikaci setrvat, právě tuto dusící obruč je nutno rozlomit –
21. 3. 2013, Brno, Alfa Passage, 19:06